Na území městského obvodu Prahy 2 najdeme jedno z nejlegendárnějších českých míst - bájný Vyšehrad; dějiště mnoha legend a místo věčného odpočinku řady velikánů české historie
Výstavba Nového Města Pražského, kterou zahájil v roce 1348 císař Karel IV. byla největší stavbou Evropy 14. století; i přes přání Otce vlasti však žilo Nové Město svůj vlastní, čtyři století trvající, na Praze nezávislý život
Městský obvod Praha 2 se skládá z městské části Praha 2. Tato část je složena kompletně z celého katastrálního území Vyšehradu, poloviny výměry Nového Města, větší části Vinohrad a malé části katastrálního území Nuslí. My se budeme věnovat v souvislosti s městským obvodem Prahy 2 Vyšehradu, Novému Městu a Vinohradům. Nusle jsou podrobně popsány v kapitole Praha 4.
Nové Město založil 8. března 1348 český král Karel IV. Město bylo hned od počátku obehnáno gotickými pevnými hradbami, které začínaly na Těšnově odbočkou z hradeb staroměstských a pak kopírovaly více či méně dnešní Severojižní magistrálu. V místě dnešního předpolí Nuselského mostu se začaly hradby odklánět doprava směrem k Botiči, kde navázaly na hradby Vyšehradské. Vzniklo tak největší stavební dílo Evropy 14. století.
Právě úsek od magistrály k Botiči zůstal stát do dnešních dní a lze říci, že z celkové délky více než 3,5 kilometrů zůstalo zachováno zhruba 600 metrů původních gotických hradeb Nového Města.
Představa Karla IV. byla jednoznačná: spojit Staré a Nové Město v jeden celek - to se ale za jeho života nepodařilo. Města se totiž po dobu čtyř století vyvíjela jako dva různé městské celky.
Přeplněné Staré Město si brzy oddychlo, protože prostor mezi hradbami Nového Města se začal velmi rychle plnit rychle rostoucími domy a hustota zalidnění na Starém Městě klesla na únosnou mez. Nicméně na 14. století se jednalo o značně naddimenzovaný projekt. Oblast v jižní části Nového Města zůstávala mezi hradbami dlouhá desetiletí jen porostlá pýrem a plevelem.
Nové Město té doby se pyšnilo třemi náměstími - Dobytčím trhem (Karlovo náměstí), Koňským trhem (Václavské náměstí) a Senovážným náměstím. Do města bylo možné vstoupit čtyřmi branami - Špitálskou, Horskou, Koňskou a Svinskou.
Radní Starého Města začaly do Nového Města přesunovat hlučná a špinavá řemesla. Každý, kdo se sem přemístil a během 18 měsíců si zde postavil kamenný dům, získal od panovníka daňové úlevy a řadu zajímavých výhod. Na Novém Městě byla narýsována síť pravoúhlých ulic a z urbanismu byla vyloučena nahodilost.
Praha té doby existovala vlastně jako čtyřměstí - Hradčany, Malá Strana, Staré Město Pražské a Nové Město Pražské. Každá část však měla vlastní hospodaření, vedení, radnici a existovala jako samostatné město.
Velmi důležitou úlohu sehrálo Nové Město v dobách husitských. Staré Město bylo osídleno většinou katolíky a Židy, a to zvláště německé národnosti, naopak na Novém Městě měla převahu česká národnost a zdejší sociální podhoubí nahrávalo husitským myšlenkám. Tomu chtěl zabránit král Václav IV., a tak na radnici Nového Města dosadil novou protihusitskou radu. Ta nechala brzy nejradikálnější husity uvěznit. To byla živná půda pro konflikt, který dnes nazýváme Novoměstskou defenestrací. K radnici přitáhla husitská lůza, která žádala propuštění vězňů. Arogantní městská rada se dopustila chyby tím, že spoléhala na brzkou pomoc z Pražského hradu a začala se davu vysmívat, nadávat mu a házet z oken mezi lid kameny. 30. července 1419 pohár trpělivosti přetekl. Rozvášněný dav vylomil dveře a vtrhl na radnici a šest konšelů a jednoho purkmistra vyhodil z okna. Masakr dokončili ti, co zůstali před radnicí - muže ubodali či umlátili. Husitská revoluce začala. Vůdcem zfanatizovaného davu se stal kazatel Jan Želivský. Ten následně stanul v čele Nového Města, ale netrvalo to dlouho. Po třech letech byl vylákán do Starého Města, kde byl zatčen a zanedlouho i popraven.
Dalšího ničení majetku a staveb se dočkalo Nové Město během třicetileté války, po které přibylo k obraně města bastionové opevnění.
Velká událost nastala 12. února 1784, kdy vzniklo Královské hlavní město Praha. Čtyři samostatná města splynula v jedno; radnice v každém městě ztratily svůj význam a vznikl jeden centrální c. k. pražský magistrát.
Tímto krokem byly smazány hranice Starého a Nového města a vnitřní opevnění ztratilo význam. Byly zbourány hradby a na jejich místech vznikly široké bulváry. Dnes se jedná o ulice Národní a Na Příkopě.
Roku 1848 je založen na území Prahy 2 Svatováclavský národní výbor. K jeho ustavení došlo 3. března v dnes už neexistujících Svatováclavských lázních; cílem výboru byl boj za konstituční svobody v rámci rakouské monarchie.
Snahy Svatováclavského výboru vyvrcholily ještě téhož roku 2. června svoláním Slovanského sjezdu. Došlo k němu na Žofíně a do Prahy se sjeli zástupci slovanských národů z celé habsburské monarchie. Slovanský sjezd chtěl přetvořit monarchii na spolkový stát, ve kterém by jednotlivé země našli důstojný prostor pro život pod žezlem habsburské císařské rodiny.
Velký stavební rozvoj nastává v 19. století, kdy vznikají unikátní stavby jako Národní muzeum, Národní divadlo nebo dnešní Masarykovo nádraží.
V katastrálním výměru Nového Města Pražského dnes najdeme tři národní kulturní památky. Jedná se o areál Kláštera benediktinů Na Slovanech, který je vymezen ulicemi Vyšehradská, Trojická, Na Slovanech a Pod Slovany. Dalšími budovami pod národní kulturní ochranou jsou Kostel svatého Cyrila a Metoděje a Hlávkova studentská kolej.
Na závěr krátkého povídání o Novém Městě Pražském si ale musíme ujasnit po jaké části se budeme toulat v rámci městského obvodu Prahy 2. Tato hranice vede Jiráskovým mostem, Masarykovým nábřežím, ulicemi Myslíkova, Spálená, Lazarská, Vodičkova a Žitná. Nás bude zajímat vše z Nového Města, co leží jižně od této linie.
Kdo by hádal, že dnes jedna z nejlukrativnějších částí Prahy - Vinohrady do roku 1788 vlastně ani neexistovala. Nacházela se tu řada vinic, zahrad a malých zahradních usedlostí. Ty se rozkládaly na zdejších prosluněných svazích. Obec v této části města vzniká až v roce 1849 a je pojmenována Viničné Hory. Roku 1867 dochází k přejmenování na Královské Vinohrady na počest českého krále Karla IV., který právě tady nařídil vybudovat řadu výše zmiňovaných vinic.
V 70. letech 19. století dochází k velkému administrativnímu chaosu, kdy se tu během pár let stane mnoho překotných událostí. Nejprve jsou Královské Vinohrady roku 1875 rozděleny na dvě části s latinskými číslicemi I. a II. O dva roky později se z Královských Vinohrad I. stává Žižkov a za další dva roky jsou Královské Vinohrady II. povýšeny na samostatné město.
To vyvolává nevídaný a extrémní stavební rozvoj, který má za následek výstavbu desítek a stovek činžovních domů pro střední a vyšší třídy směrem od Národního muzea na jihovýchod v ose dnešní Vinohradské třídy. V té době jsou Královské Vinohrady nejrychleji se rozvíjejícím městem rakousko-habsburské monarchie.
Rok 1882 přináší připojení zdejších vodovodů na nově vybudovanou Podolskou vodárenskou síť. Tři roky před koncem 19. století se přes Královské Vinohrady začnou prohánět první tramvaje. Brzy vyroste v této městské části i divadlo, Národní dům, Kostel svaté Ludmily, síť škol různých stupňů, řada parků a jedna z největších evropských nemocnic.
V roce 1922 jsou Královské Vinohrady čtvrtým největším městem Československa. Mají 90 tisíc obyvatel, ale rázem zmizí z mapy. Jsou ve stejném roce totiž pohlceny expandující Prahou.
To si ovšem vynutí obrovské administrativní změny. Existuje totiž velká řada duplicitních názvů ulic, a tak se téměř všechny ulice na Královských Vinohradech musí přejmenovat. Jde o názvy například Palackého, Dobrovského, Komenského, které se na mapě Velké Prahy už opakují. Rozhodnutí, kde brát nové názvy ulic tak padne na pojmenování po státech Dohody a jejich významných měst. Na mapu se tak dostávají jména jako Italská, Anglická, Londýnská, Uruguayská, Americká, Jugoslávská, Bělehradská, Bruselská, Římská...
Komunistický režim v roce 1960 dochází ještě dál a oficiálně ruší název Královské Vinohrady a nahrazuje je prostými Vinohrady. Dnes se oficiálně původní pojmenování zachovalo jen v názvu Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a na řadě domů ve štítcích starých popisných čísel.
V katastrálním území Vinohrad v rámci druhého pražského městského obvodu najdeme jednu národní kulturní památku. Jedná se o budovu Československého rozhlasu na Vinohradské třídě.
Vinohrady se staly jedinou pražskou katastrální částí, která zasahuje do pěti městských obvodů. Těžiště Vinohrad sice leží v druhém městském obvodu, ale poměrně významné části přesahují do třetího a desátého obvodu. Miniaturní části katastru Vinohrad pak připadly i do městského obvodu Prahy 1 a Prahy 4.
Žádné místo není opředeno pověstmi z dřevních dob českého prostoru tak jako Vyšehrad. Koneckonců údajně ho založil sám kníže Krok. Archeologové ale mluví jinak. Podle nich je počátek zdejšího hradiště kladen až do druhé poloviny 10. století.
Na druhou stranu je ale pravda, že lidské pokolení se tu pohybovalo už mnohem dřív, a to v době 4. a 3. tisíciletí před naším letopočtem. Na konci doby měděné se zde nacházelo sídliště lidí kultury s nálevkovitými poháry, které zhruba po 500 letech vystřídali lidé řivnáčské kultury. Pak s největší pravděpodobností byl na více než 3000 let Vyšehrad opuštěn a Slované ho objevili až na konci 10. století. Legendy o tom, že zde bylo sídlo prvních Slovanů už v 6. století se s největší pravděpodobností tak nezakládají na pravdě, protože z té doby nebyl nalezen ani jediný střípek.
Naopak jisté je, že na konci 10. století za vlády Boleslava II., Boleslava III. a Jaromíra se na Vyšehradě v knížecí mincovně razily denáry. O událostech na počátku 11. století informuje kronikář Kosmas a plně zmiňuje Vyšehradské hradiště.
Na konci 11. století na vysoké skále nad Vltavou zřídil kníže Vratislav II. vyšehradskou kapitulu. Stalo se tak v roce 1070, kdy se rozkmotřil se svým mladším bratrem Jaromírem, který byl pražským biskupem. Vratislav II. přenesl světskou moc na Vyšehrad a zřídil zde odnož církevní moci. Při příležitosti královské korunovace pak vzniká jedno z nejcennějších uměleckých děl české historie - Kodex Vyšehradský.
V té době kvůli hádce dvou bratrů došlo také k jediné exempci v dějinách českých zemí. Exempce je právní akt, při kterém byla určitá oblast, v tomto případě k Vyšehradu přilehlých 66 vesnic, vyjmuto z biskupské pravomoci a bylo podřízeno přímo římskému papeži. K potvrzení této výjimky došlo znovu v roce 1144 papežem Luciem III. Jako důkaz vděku založil Vratislav II. na Vyšehradě baziliku svatých Petra a Pavla. Nebyl to však jediný kostel, který tu stál. Nacházela se tu rotunda svatého Jana Evangelisty, kostel svatého Klimenta a dodnes stojící Rotunda svatého Martina.
Dnešní Staré děkanství na Vyšehradě skrývá jednu z nejstarších hmatatelných památek, a to jsou kostelní dlaždice, které se tu kdysi nacházely v dnes už neexistující Bazilice svatého Vavřince a pocházejí z doby kolem roku 1150.
Stejně jako v blízkosti Pražského hradu, tak i v blízkosti Vyšehradu začala vznikat bohatá kupecká obec.
Čeští panovníci měli za hlavní sídlo Vyšehrad až do roku 1140, kdy se kníže Vladislav II. vrátil zpátky na Pražský hrad. Tento návrat význam Vyšehradu oslabil. Hlavním projevem ztráty pozice bylo zklidnění stavebního ruchu, ale na druhou stranu Vyšehrad posílil na poli diplomatickém a mezinárodním. Stále byl totiž vyvázán z odpovědnosti k pražskému biskupství a podléhal přímo papežskému stolci ve Vatikánu. Sporné pře a problematické kauzy se proto musely řešit až v Mohuči u arcibiskupského úřadu, a tak byl Vyšehrad mnohokrát využíván k diplomatickým jednáním. V té době patří také Vyšehradská kapitula k nejbohatším českým vlastníkům půdy, pod její nadvládu patří například bohaté hornické město Prachatice.
Rok 1249 přináší požár zdejší Baziliky svatých Petra a Pavla. Brzy se začíná s rekonstrukcí, která ale bude trvat několik desetiletí. Na začátku náročné přestavby stojí královna Elliška Přemyslovna. Ta ale 28. září 1330 na Vyšehradě v domě svého nevlastního bratra Jana Volka umírá. Když je rekonstrukce dokončena, stojí na vyšehradské skále chrám dlouhý 110 metrů, což z něj dělá naprosto nejmohutnější stavbu v celé lokalitě dnešní Prahy.
Stále však byl Vyšehrad samostatným sídlem, a to i za vlády Karla IV., kdy byly gotické hradby Nového Města napojeny na hradby vyšehradské. Došlo tak k významovému napojení na centrum Prahy, ale stále nešlo o faktické spojení. Vyšehradské hradby dostaly za Karla IV. novou podobu. Radikálně byly zesíleny, přestavěny a vznikly dvě věže - Špička, jejíž malé zbytky můžeme ještě na Vyšehradě vidět a věž Jeruzalémská, která vzala už dávno za své.
Karel IV. si byl vědom dávné tradice a důležitosti Vyšehradu, a tak sám sepsal Korunovační řád českých králů. Podle něj jsou právě zde v předvečer vlastní korunovace zahájeny slavnostní obřady, při kterých jsou budoucímu králi ukázány údajné střevíce a mošna Přemysla Oráče.
Z této doby pochází další velmi cenné umělecké dílo. Je jím Panna Marie Pokorná neboli Vyšehradská madona, italský obraz ikonografického typu, který zobrazuje světici sedící přímo na trávníku rajské zahrady bez trůnu s Ježíškem, který si pohrává s jejím pláštěm.
Význam Vyšehradu a jeho důležitost v kontextu českých a pražských dějin byla v první třetině 15. století trochu přibržděna husitským vpádem. V bitvě na Pankráci 1. listopadu 1420 byla vojska Křižáků rozdrcena a husité Vyšehrad zcela zničili a změnili v zoufalé ruiny.
V té době se z Vyšehradu stává běžná kupecká obec. Tak to vydrží až do třicetileté války, kdy panovníci a vojenští odborníci znovu objeví důležitost Vyšehradské pevnosti. Dochází k výraznému posilování opevnění, zesilování hradeb, výstavbě pěti bastionů a bran. Světlo světa nejprve spatří brána Táborská, později i Leopoldova. Z této doby pochází také kasematy a podzemní sál Gorlice. To však přináší zcela zánik zdejšího civilního života. Lidé jsou z pevnosti vystěhováni, místo musí opustit i organizační aparát Vyšehradské kapituly. V těsné blízkosti vyšehradské baziliky vyrůstá Vyšehradská zbrojnice, která svoji velikostí budovu chrámu ještě převyšuje.
Válečný šrumec zažil Vyšehrad znovu v 18. století, kdy se přiblížila linie bojů Sedmileté války. Vyšehradská pevnost nejprve padla v letech 1741-2 do ruky Francouzům a o dva roky později Prusům. Ti po svém krátkém působení měli v plánu celou oblast Vyšehradu vyhodit do povětří. Nastražené nálože nevybouchly jen díky odvaze tří místních mužů, kteří zapalovací šňůry uhasili.
Definitivní konec vyšehradské pevnosti pak udělal vývoj rakousko-pruské války v roce 1866, který potvrdil zdrcující pravdu, že pro tehdejší vojenskou výzbroj jsou podobné hradby už neúčinné a že už nemohou v nových metodách války nic odvrátit. Je tedy rozhodnuto o likvidaci opevnění.
Roku 1883 je Vyšehrad konečně fakticky připojen k Praze a stává se její součástí. V tu dobu začíná také obrovská obroda legendami opředeného místa. Začíná se s mohutnou přestavbou zdejšího chrámu, který změní podobu z barokního na novogotický a v krátké době dostane i dvě typické vysoké věže do průčelí. Nedlouho po připojení Vyšehradu k Praze je rozhodnuto i o zřízení Slavína a pohřebiště významných osobností.
Roku 1904 je pak tunelem proražena Vyšehradská skála a ta umožňuje rychlejší a snadnější spojení s centrem Prahy.
Mezi světovými válkami, přesněji v roce 1927 dojde k požáru barokní zbrojnice, která zcela zmizí z povrchu zemského a odkryje se tak knížecí a královská akropole v plném rozsahu. Na tomto místě jsou pak založeny sady a po II. světové válce jsou tam převezeny sochy z náletem poničeného Palackého mostu.
Téměř celé katastrální území Vyšehradu je dnes Národní kulturní památkou Vyšehrad.
Dopravní dosažitelnost:
Auto: Prahou 2 nevede žádná z českých dálnic. Nejdůležitější komunikací je Severojižní magistrála, která je páteřní komunikací vnitřní Prahy. Vzdálenosti Prahy 2 z českých měst: Pardubice (106 km), Jihlava (125 km), České Budějovice (146 km), Plzeň (91 km), Karlovy Vary (126 km), Ústí nad Labem (84 km), Liberec (108 km), Hradec Králové (112 km).
Autobus: Praha 2 nemá žádné autobusové spojení s Českou republikou. Na území druhého městského obvodu jezdí jen tramvajové a autobusové spoje Dopravního podniku hlavního města Prahy.
Vlak: V katastru městského obvodu Praha 2 leží vůbec nejvytíženější nádraží České republiky - Hlavní nádraží Praha. Stovky osobních, rychlíkových a expresních spojů nás rozvezou do velké části střední Evropy. Odtud můžeme jet do těchto konečných stanic: Benešov, Beroun, Blansko, Bohumín, Brno, Břeclav, Čáslav, Čerčany, Česká Třebová, České Budějovice, České Velenice, Český Brod, Český Krumlov, Čísovice, Děčín, Dobříš,
Františkovy Lázně, Havířov, Hostivice, Hradec Králové, Cheb, Chomutov, Jihlava, Karlovy Vary, Kladno, Klatovy, Kolín, Kralupy nad Vltavou, Luhačovice, Lysá nad Labem, Mělník, Milovice, Mladá Boleslav, Návsí, Nymburk, Olomouc, Opava, Ostrava, Pardubice, Písek, Plzeň, Poděbrady, Přerov, Rudná u Prahy, Řevnice, Říčany, Strančice, Tábor, Tanvald, Teplice, Trutnov, Ústí nad Labem, Veselí nad Moravou, Vrané nad Vltavou, Vsetín, Zlín, Železná Ruda a Žďár nad Sázavou. Spojení je i německými městy Bad Schandau, Berlín, Hamburk, Furth Im Wald, Norimberk a Kiel. Dojedeme i do maďarské Budapešti, rakouské Vídně, Lince, Salzburgu a Štýrského Hradce. Nesmíme zapomenout ani na slovenské sousedy: Lúky pod Makytou, Púchov, Kúty, Žilina, Nové Zámky, Bratislava, Čadca, Košice, Michalovce, Humenné. Vlaky mají v sezóně cíl i v daleké Moskvě, Minsku či na pobřeží Jaderského moře.
Metro: Prahu 2 obsluhují všechny linky pražského metra. Zelená linka A tu má stanice Náměstí Míru a Jiřího z Poděbrad, která leží přesně na hranici s třetím obvodem. Žlutá linka B tu má jedinou stanici na Karlově náměstí a červená linka C stanici I. P. Pavlova. Paradoxem je fakt, že vlastní železniční Hlavní nádraží je součástí Prahy 2, stejnojmenná stanice metra je už součástí městského obvodu Prahy 1. Ještě složitější je to s vlastní nádražní budovou. Část je na Praze 1, část v druhém městském obvodu. Hranicí je trasa Severojižní magistrály, která vede po střeše odbavovací haly.
★★★★★ - Umělá jeskyně, Praha 2:
Podnikatel Moritz Gröbe chtěl mít u své vily něco výjimečného. Sestavil proto skupinu tří umělců, aby přišli na to, jak nejlépe umělou jeskyni postavit. Trojice mužů čerpala zkušenosti z podobných staveb v Berlíně, Kasselu či Zhořelci, ale tamní podmínky nebyly přenositelné do Prahy. Nepomohla ani návštěva podobných zajímavých míst v Itálii. Nakonec celá jeskyně vznikla až díky pražskému sochaři Josefu Vorlíčkovi, který přišel na způsob, jak umělou grottu stvořit. Základ tvoří stavby z cihel. Na ně jsou nanášeny poměrně hutné a mohutné nánosy cementové malty a cementu. Vznikla tak řada zákoutí, cestiček, jeskyní a také odpočívadel a večeřadel. Vrcholem je pak vrchní vyhlídková terasa s triumfální bránou. Celé dílo následně korunoval sochař Schnirch fontánou s Neptunem. Součástí celého díla jsou ale i křemencové skály, které byly na místo dopravovány koňskými potahy z Chrášťan a z Klotildiny výšiny u Ďáblic.
Poloha: 50.0700597N, 14.4432342E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Krymská (0,6 km)
Železniční zastávka: Praha – Vršovice (0,9 km)
GALERIE: UMĚLÁ JESKYNĚ
★★★★ - Divadlo Na Vinohradech, Praha 2:
Jedna z nejvýznamnějších českých divadelních scén. Budova ve stylu novorenesance se secesními prvky byla postavena v roce 1907. Architektem budovy je Alois Čenský. Zajímavé jsou dvě sochy nad průčelím, které představují Statečnost, což je ta postava anděla s mečem a Pravdu, což zpodobňuje anděl se zrcadlem. Ke slavnostnímu zahájení provozu došlo 24. listopadu 1907 premiérou hry Godiva Jaroslava Vrchlického. Prvních dvanáct let činnosti zde kromě činoherního působil i soubor operní a operetní.
Poloha: 50.0762317N, 14.4370453E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Náměstí Míru (170 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1,2 km)
★★★★ - Kostel svaté Ludmily, Praha 2:
Svatostánek se měl stát výkladní skříní nového města Královské Vinohrady. K povýšení na město došlo v roce 1879 a už tehdy se začaly spřádat plány na výstavbu reprezentativního kostela. Vznikl tak jeden z nejmladších kostelů nejen na území Prahy 2, ale i celé metropole. Zároveň však jde o jeden z největších svatostánků. Základní kámen byl položen v roce 1888 a dokončen byl podle návrhu Josefa Mockera v roce 1892. Krátce po otevření byly do chrámu přeneseny ostatky svaté Ludmily a svatého Václava. V roce 1974 byl kostel uzavřen kvůli výstavbě metra a později byl otevřen jen dočasně a trvalo dlouhých 18 let, než se kostel zase otevřel kompletně celý.
Poloha: 50.0754669N, 14.4371797E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Náměstí Míru (70 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1,3 km)
GALERIE: KOSTEL SVATÉ LUDMILY
★★★★ - Havlíčkovy sady, Praha 2:
Anglický park vznikl v poslední čtvrtině 19. století. Nechal ho vystavět kolem svého letního sídla podnikatel Moritz Gröbe, jehož firma pracovala na ražbě prvního vinohradského železničního tunelu. Vytěžená zemina se pak navážela do dnešních Havlíčkových sadů, kde postupně vznikaly terénní nerovnosti a anglický park. V roce 1905 park získalo město Královské Vinohrady a jeho představitelé ho přejmenovali na Havlíčkovy sady. Nicméně i dnes se spíše používá pojmenování park Gröbovka.
Poloha: 50.0690264N, 14.4454981E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Ruská (0,7 km)
Železniční zastávka: Praha – Vršovice (0,9 km)
★★★★ - Gröbova vila, Praha 2:
Jedná se o dvoupatrovou novorenesanční vilu, která představuje jeden z vrcholů neorenesanční architektury u nás. Stavba je velmi silně ovlivněna italskými vzory. Nechal si ji postavit jako letní sídlo židovský podnikatel Moritz Gröbe. Jeho dědicové však po podnikatelově smrti budovu nevyužívali, ale pronajímali ji k dlouhodobým pobytům. Žila tu proto vnučka císaře Františka Josefa I. princezna Alžběta, které se říkalo Rudá arcivévodkyně, se svým manželem Karlem Ottou Windischgrätzem. Roku 1905 přešla vila do majetku Královských Vinohrad a vila sloužila jako výletní místo. Ve 30. letech zde byla zřízena Baxova domovina dětských zájezdů – místo, kde byli ubytováni dětští návštěvníci metropole. V průběhu války zde ale sídlila pobočka Hitlerjugend. 14. února 1945 zasáhly při náletu vilu zápalné bomby a celá budova vyhořela. Rekonstrukce v 50. letech se nesla v duchu socialistického realismu, a tak není divu, že se zde objevily kazetové stropy se srpem a kladivem či obrazy družstevnic a dělníků. Tehdy to ale tak moc nevadilo, protože z Gröbovy vily byl Ústřední dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka. V těsné blízkosti si můžeme i dnes prohlédnout nově zřízené vinice a vinařský altán, který slouží jako restaurace. Od Gröbovy vyhlídky je nádherný výhled na jižní část Prahy.
Poloha: 50.0692289N, 14.4449356E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Krymská (0,6 km)
Železniční zastávka: Praha – Vršovice (0,9 km)
GALERIE: V PARKU GRÖBOVKA
★★★ - Národní kulturní památka Budova Českého rozhlasu (Vinohradská 1409/12), Praha 2:
Stavbu tvoří funkcionalistická, téměř puristická budova Bohumila Slámy. Ta vznikla v letech 1929-31. Jde o monumentální nárožní čtyřpatrovou budovu se dvěma dalšími uskočenými patry. Díky tomu, že se objekt stal symbolickým a ikonickým místem ve dvou zlomových událostech československých dějin – tedy v čase osvobození Prahy a v době okupace v roce 1968 – byla stavba prohlášena národní kulturní památkou. Z důvodu rozvoje Českého rozhlasu byly do objektu organizace postupně včleněny dva zcela nové a moderní domy v přilehlých ulicích.
Poloha: 50.0785897N, 14.4345050E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Italská (90 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (0,8 km)
★★★ - Vinohradská tržnice (Vinohradská 1200/50), Praha 2:
Ikonická stavba Královských Vinohrad. Město Královské Vinohrady zde nechalo ještě dlouho před začleněním do Velké Prahy vybudovat v roce 1903 tržnici se stovkou potravinářských, ovocnářských, mlékárenských a zeleninových projeden. Autorem novorenesančního projektu byl architekt Antonín Turek. K uzavření tržnice došlo až v 80. letech 20. století. V roce 1986 tržnice vyhořela a hrozilo její stržení. O záchranu se postaral Klub Za starou Prahu. Poté co byla stavba prohlášena za památku, byla adaptována na moderní obchodní dům.
Poloha: 50.0768786N, 14.4423361E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Vinohradská tržnice (20 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1,5 km)
★★★ - Nástupištní hala, Praha 2:
Tato hala, ale i celé nádraží našli svůj vzor v pařížském Severním nádraží. Veřejná soutěž na výstavbu nástupištní haly byla vypsána v roce 1901 a přihlásilo se do ní šest subjektů. Zvítězila nakonec mostárna Samuela Bondyho v Praze-Bubnech. Stavět se ale začalo až v roce 1905 a projekt byl odsunut ještě kvůli smrti hlavního architekta Jaroslava Marjanka. Následně začal na projektu pracovat inženýr Rudolf Kornfeld. Budova nástupiště byla dokončena v roce 1906 a na její výstavbu se spotřebovaly 2 tisíce tun oceli, 1,2 milionu nýtů, 18 tisíc metrů čtverečních zinkového plechu a více než 200 kusů skleněných tabulí.
Poloha: 50.0829044N, 14.4357639E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Hlavní nádraží (100 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (v místě)
★★★ - Fantova kavárna, Praha 2:
Jedná se o jednu z nejvýstavnějších částí pražského hlavního nádraží. Jde o noblesní secesní kavárnu z konce 70. let 19. století. Kavárna se vyznačuje velmi vysokou kupolí, která je vyzdobena malbami a sochami slavných českých umělců. Zaujmou i znaky měst těsně pod kupolí, které symbolizují sídla, kterými železnice v době vzniku procházela. Velmi často je prostor využíván i filmaři.
Poloha: 50.0831286N, 14.4353381E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Hlavní nádraží (20 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (v místě)
GALERIE: FANTOVA KAVÁRNA
★★★ - Památník rozloučení, Praha 2:
Jde o přesnou repliku dřevěných dveřích s vnějším oplechováním. Přesně v těchto vlacích zachránil Nicholas Winton 669 převážně židovských dětí před rozpínajícím se hitlerovským Německem. Památník byl odhalen v roce 2017. Na křišťálové desce uprostřed památníků se nacházejí symbolické otisky rukou odjíždějících dětí a z druhé strany jsou mávající ruce rodičů a prarodičů, kteří je museli v Praze opustit.
Poloha: 50.0830506N, 14.4354906E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Hlavní nádraží (40 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (v místě)
★★★ - Pomník Nicholase Wintona, Praha 2:
Sousoší na prvním pražském nástupišti hlavního nádraží vychází z podoby skutečných osob. Jedná se o samotného zachránce židovských dětí Nicholase Wintona, vnučky jednoho ze zachráněných dětí a chlapce, kterého Nicholas Winton drží v náručí. Tento chlapeček připomíná tříletého Hansiho, který cestoval posledním vlakem do Anglie, ale krátce po příjezdu do ostrovního státu zemřel. Autorkou sousoší je Flor Kentová.
Poloha: 50.0824756N, 14.4351753E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Hlavní nádraží (50 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (v místě)
★★★ - Usedlost Vondračka, Praha 2:
Památka, která nám umožní udělat si představu o tom, jak Vinohrady vypadaly v polovině 18. století. Dům byl vystaven v klasicistním stylu zhruba kolem 1750. V té době neexistovala ve Viničných Horách nic jiného než sady, pole, zahrady, vinice a občas nějaká usedlost. Právě tato se jediná shodou náhod dochovala a umožňuje nám tak představit si oblast, jak vypadala v této době. Jedná se o druhou nejstarší stavbu na území Vinohrad. O něco starší je jen barokní kaple svaté Rodiny, která se nachází nedaleko odsud. Usedlost nese jméno po majiteli kartounky Ignazi Wondraczkovi, který část vinic a zahrad v roce 1787 zakoupil.
Poloha: 50.0690300N, 14.4392794E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Nuselské schody (460 m)
Železniční zastávka: Praha – Vršovice (1 km)
★★★ - Evangelický kostel (Korunní 1440/60), Praha 2:
Málokdo si všimne nádhery tohoto úžasného domu. Kostel je vestavěn do činžovního novogotického domu postaveného na přelomu 19. a 20. století architektem Antonínem Turkem. Sídlí tu i farní sbor Českobratrské církve evangelické. Dům vyniká nádhernou výzdobou jak fasády, tak i vnitřních prostor. První bohoslužby se zde konaly v roce 1908.
Poloha: 50.0766944N, 14.4453692E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Vinohradská tržnice (250 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1,7 km)
★★ - Vládní salonek, Praha 2:
Salonek je otevřen jen sporadicky, jinak zůstává nepřístupný. Noblesní salonek pochází ze 70. let 19. století a je obložen dřevěnými obklady, štukaturou a vitrážemi. Najdeme zde i originály obrazů Václava Jansy a Viktora Strettiho. Salonek je připraven i pro improvizované jednání vládního kabinetu. Se zatajeným dechem pak můžeme číst seznam hostů vládního salonku: kromě všech českých a československých prezidentů zde najdeme například i císaře Františka Josefa I., politiky Fidela Castra, Kim-Ir-Sena, vědce Thomase Alvu Edisona, architekta Le Corbusiera nebo herce Charlieho Chaplina.
Poloha: 50.0823550N, 14.4350064E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Hlavní nádraží (50 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (v místě)
★★ - Riegrovy sady, Praha 2: (bez fotografie)
Začaly vznikat od roku 1895, k jejich oficiálnímu uznání ale došlo v roce 1902. Od roku 1913 se zde nachází Riegrova socha a proto od té doby nesou svůj název. Městský park má rozlohu 11 hektarů a je cílem procházek řady místních obyvatel.
Poloha: 50.0814708N, 14.4417275E
Parkoviště: na kraji lokality
Autobusová zastávka: Na Smetance (310 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1 km)
★★ - Pomník Františka Ladislava Riegra, Praha 2:
Autorem bronzové sochy je Josef Václav Myslbek. Socha českého politika a vlastence byla odhalena v roce 1913. Je téměř tři metry vysoká a zachycuje Riegra v řečnickém postoji. Celou sochu doplňuje i známé Riegrovo motto: „Nedejme se“, uložené na štítě u levé nohy sochy.
Poloha: 50.0794503N, 14.4379600E
Parkoviště: na kraji lokality
Autobusová zastávka: Na Smetance (130 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1,1 km)
★★ - Vinohradské železniční tunely, Praha 2:
Jedná se o soustavu souběžných tunelů, které vedou z pražského Hlavního nádraží. I když se zdají totožné, rozhodně to tak není. Mají zhruba společnou délku, která dosahuje cca 1150 metrů. Jedná se o nejvytíženější úsek železnice v České republice – denně tu projede 860 vlaků.
Poloha: 50.0791561N, 14.4332825E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Muzeum (90 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (0,7 km)
★★ - Laichterův dům (Chopinova 1543/4), Praha 2:
Na vzniku domu se podílel architekt Jan Kotěra. Dům vznikl v letech 1908-10 a je pro něj typické střídání režné a běžné omítky. Stavba vznikla pro nakladatele Jana Laichtera. V přízemí bylo umístěno nakladatelství, v prvním patře bydlela rodina nakladatele a dvě patra nad tím sloužily jako činžovní byty. Čtvrté patro bylo přistavěno až v roce 1937 Pavlem Janákem. Nejcennějším vnitřním vybavením je fresková výmalba Františka Kysely a lustr Františka Anýže, který dominuje vstupní hale.
Poloha: 50.0789489N, 14.4450942E
Parkoviště: na kraji lokality
Autobusová zastávka: U Prdlavky (130 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1,3 km)
★★ - Radiopalác (Vinohradská 1789/40), Praha 2:
Jedná se o rondokubistickou budovu, jejímž architektem je Alois Dryák. Budova vyrostla v letech 1922-25 na místě zemědělské usedlosti Seidlovky, která na Vinohradech jako poslední odolávala vykupování pozemků. Radiopalác byl už od počátku koncipován jako společensko-kulturní centrum s řadou výstavních a koncertních prostor. Dnes se zde pořádají například taneční kurzy a v nejvyšších patrech domu jsou i byty. Zdejší biograf byl silně na konci války poškozen náletem.
Poloha: 50.0770936N, 14.4399086E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Vinohradská tržnice (150 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1,2 km)
★★ - Palác Orbis (Vinohradská 1896/46), Praha 2:
Další z budov architekta Aloise Dryáka. Vznikla v roce 1925 pro nakladatelství Orbis, které se věnovalo vydávání odborné literatury. Pětipatrová budova je kombinací slohů, najdeme zde prvky dekorativismu, rondokubismu, ale i geometrické moderny, což představuje hlavně vysoký trojúhelníkový štít na vrcholu. U vchodu do budovy upoutají plastiky orlů s knihou a globusem. Dnes v budově sídlí centrála státní agentury Czech Tourism.
Poloha: 50.0768803N, 14.4413356E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Vinohradská tržnice (50 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1,5 km)
★★ - Pomník Svatopluka Čecha, Praha 2:
Správní rada Vinohradské záložny se usnesla ve válečných letech I. světové války, že podpoří vznik sochy slavného českého spisovatele. Soutěž byla vypsána v roce 1918 a vítězství připadlo slavnému českému sochaři Janu Štursovi. Ten představil spisovatele v nadživotní velikosti. Sousoší zachycuje i postavu Génia s lipovou ratolestí, který stojí na zbytku rozbité skály společně s orlem. Podstavec pro bronzovou sochu vytesal architekt Pavel Janák. Socha byla odhalena v roce 1924. Za okupace však musela být ukryta a na místo se vrátilo po konci války. Dnes je centrálním místem Sadů Svatopluka Čecha.
Poloha: 50.0766944N, 14.4453692E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Vinohradská tržnice (250 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1,7 km)
★★ - Maceškův palác (Vinohradská 2165/48), Praha 2:
Budova vznikla v roce 1929 a nechal ji vystavět pražský velkouzenář Emanuel Maceška. K jeho proslulým výrobkům patřily buřty macešky. Ty dostaly název nejen podle velkouzenářova příjmení, ale i proto, že na řezu připomínaly mozaikou špeku a masa květy macešek. V tomto domě se dokonce nacházela jedna z výroben slavných dobrot. Hlavně tu ale sídlil svého času nejmodernější biograf v Praze – biograf Maceška, který se později přejmenoval na Bio Illusion. Dnes zde najdeme multikulturní prostory, ale i soukromé ordinace a učebny obchodní akademie.
Poloha: 50.0766978N, 14.4417917E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Vinohradská tržnice (50 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1,5 km)
★★ - Pomník bratří Čapků, Praha 2:
Jde o tři metry vysoký blok horniny zvané diorit. Na každé straně je vyvrtáno jméno jednoho z bratrů. Velmi zajímavý a atypický pomník vznikl podle návrhu akademického sochaře Pavla Opočenského. Pomník byl odhalen v roce 1995 u příležitosti 50. výročí úmrtí Josefa Čapka v koncentračním táboře Bergen-Belsen.
Poloha: 50.0757194N, 14.4364394E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Náměstí Míru (120 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1,2 km)
★★ - Budova bývalé Vinohradské záložny (Jugoslávská 2578/19), Praha 2:
Šestipatrový funkcionalistický palác vznikal v letech 1930-33. Budova s rohovým průčelím, které je vymezeno dvěma zvýrazněnými pylony, byla skutečně oříškem pro stavitele. V podloží tohoto domu se totiž nacházejí vinohradského železničního tunelu, a tak bylo nutné dbát na ostražitost při kopání základů. Dnes v budově sídlí Česká spořitelna.
Poloha: 50.0756581N, 14.4335353E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: I. P. Pavlova (180 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1,1 km)
★★ - Národní dům Na Vinohradech, Praha 2:
S výstavbou této reprezentační budovy se začalo v roce 1879, když byly Královské Vinohrady povýšeny na město. Novorenesanční budova vznikla podle návrhu Antonína Turka, který byl městským architektem Vinohrad. I dnes je budova využívána ke kulturním účelům a tři velké sály pojmou až 1500 návštěvníků. V minulosti zde působil například věhlasný kabaret Červená sedma a nebo Pištěkova operní a operetní scéna. Do dějin také budova vstoupila tím, že zde byla 22. května 1921 založena Československá obec legionářská. V době socialismu se pro budovu vžil název Ústřední kulturní dům železničářů.
Poloha: 50.0755642N, 14.4384042E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Náměstí Míru (130 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1,4 km)
★★ - Vodopád v Havlíčkových sadech, Praha 2:
Jedná se o umělý vodopád a leží v nejvyšším bodě Havlíčkových sadů. Napájí uměle vytvořené jezírko, které vytváří velmi romantické zákoutí kryté vzrostlými stromy.
Poloha: 50.0696750N, 14.4424344E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Krymská (0,6 km)
Železniční zastávka: Praha – Vršovice (0,9 km)
★ - Ptačí obelisk, Praha 2:
Nese název podle motivu opeřenců na spodní straně obelisku. Nechal jej postavit v roce 1810 Josef Emanuel hrabě Canal z Malabaily na počet své zesnulé manželky Brigitty Taafe. Obelisk stál v Canalově zahradě (tzv. Kanálce), která byla u šlechtického sídla založena v roce 1789. Na jejím katastru později vznikly samotné Riegrovy sady. K tomu došlo v roce 1895. Zajímavé ale je, že Riegrovy sady dnes tvoří jen samotný zlomek z obrovské zahrady hraběte Canala.
Poloha: 50.0814708N, 14.4417275E
Parkoviště: na kraji lokality
Autobusová zastávka: Park Rajská zahrada (310 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (0,9 km)
★ - Vyhlídkový pavilon Mlíkárna, Praha 2:
Tento pavilon vznikl v roce 1830 jako součást Canalovy zahrady. Jde o pozdně klasicistní budovu. Dnes se v budově nachází kavárna, po venkovním schodišti se dá ale vystoupat na střešní vyhlídku. Ta nabízí zajímavý pohled na centrum metropole, ale v dobách svého vzniku poskytovala vyhlídka lepší rozhledy. V současnosti totiž už stromy v Riegrových sadech vyhlídku částečně přerostly.
Poloha: 50.0801736N, 14.4404881E
Parkoviště: na kraji lokality
Autobusová zastávka: Na Smetance (270 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1 km)
★ - Pamětní deska Woodrowa Wilsona, Praha 2:
Deska je z bílého mramoru a nachází se na ní vyhotovený portrét amerického prezidenta. Deska byla odhalena 16. listopadu 1990 za účasti tehdejšího amerického prezidenta George Bushe. Ke stejnému dni byl železniční stanici vrácen původní název Praha – Nádraží Woodrowa Wilsona. Ten se však nevžil, a tak byl po čase nezbytný návrat k názvu Praha – Hlavní nádraží. Dnes se používají oba názvy.
Poloha: 50.0830506N, 14.4354906E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Hlavní nádraží (40 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (v místě)
★ - Pamětní deska Jana Karafiáta (Na Smetance 503/14), Praha 2:
Jan Karafiát byl evangelickým farářem. Proslul však hlavně jako autor malebné pohádkové knížky pro děti Broučci. Pamětní deska připomíná místo, kde Karafiát žil a pracoval v letech 1895-1911. Při Karafiátově odstěhování z domu bylo už na světě devět vydání této oblíbené knížky. Zajímavé je, že autorská práva na vydání Broučků Karafiát později odkázal Českobratrské církvi evangelické. Tento velmi štědrý dar později umožňoval této církvi vydávat další řadu tisků.
Poloha: 50.0794300N, 14.4367467E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Na Smetance (110 m)
Železniční zastávka: Praha – Hlavní nádraží (1 km)
★ - Pamětní deska Aloise Eliáše (Francouzská 436/36), Praha 2:
Deska se nachází na rohu ulic Jana Masaryka a Francouzské. Jedná se o dům, kde se narodil v roce 1890 předseda protektorátní vlády a armádní generál Alois Eliáš. Ten byl za svoji odbojovou činnost 19. června 1942 popraven.
Poloha: 50.0730656N, 14.4412786E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Jana Masaryka (10 m)
Železniční zastávka: Praha – Vršovice (1,4 km)
★ - Pamětní deska Jindřicha Plachty (Perucká 2247/18), Praha 2:
Desku najdeme na domě, kde slavný český herec žil. Jeho herecká kariéra odstartovala v pražských kabaretech, kde účinkoval po svém občanském zaměstnání v bance. Z těchto kabaretů se propracoval na tak prestižní scény jako byla Červená sedma anebo Osvobozené divadlo. Z filmových rolí patří k těm nejvýraznějším například snímky Muži v ofsajdu či Cesta do hlubin študákovy duše. Plachta byl zapáleným členem KSČ a během války ukrýval jednoho ze členů ústředního výboru strany Jana Zíku. Jindřich Plachta zemřel 6. listopadu 1951 ve věku pouhých 52 let.
Poloha: 50.0689253N, 14.4387317E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Nuselské schody (450 m)
Železniční zastávka: Praha – Vršovice (1 km)
★ - Lavička Petra Muka, Praha 2:
Najdeme ji v blízkosti umělé jeskyně v Havlíčkových sadech. Jedná se o místo, kde rád trávil volný čas zpěvák, který zemřel 24. května 2010 ve věku 45 let.
Poloha: 50.0695864N, 14.4437686E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Krymská (0,6 km)
Železniční zastávka: Praha – Vršovice (0,8 km)
GALERIE: VINOHRADSKÉ POSTŘEHY
Výlet 1: Obchůzka Královských Vinohrad a návštěva Havlíčkových a Riegrových sadů (pěší)
Start: Praha-Nové Město, Stanice metra Hlavní nádraží
Cíl: Praha-Nové Město, Stanice metra Hlavní nádraží
Délka trasy: 8,5 km
Časová náročnost: 2:30 hodiny, bez prohlídky lokalit
Popis: Historie Královských Vinohrad není dlouhá, ale o to více je překotná. Samotná obec vznikla v době, kdy některá města psala už téměř 500 let starou historii. Tehdy se však jednalo o snadno přehlédnutelnou vinařskou obec, která ale až od poloviny 19. století nabrala raketovou rychlost rozvoje a v době připojení k Velké Praze v roce 1922 to dotáhlo město Královské Vinohrady na čtvrté největší město Československé republiky. Netradičně začneme vycházku na pražském Hlavním nádraží. Možná si totiž ani neuvědomujeme, kolik zajímavých míst se právě na největším českém nádraží nachází. Pak se vydáme za zajímavými vinohradskými domy, které často přepisovaly naše dějiny. Nesmíme ale zapomenout na dvě odpočinkové zóny, které jsou pro druhý pražský obvod klíčové. Jedná se o Havlíčkovy a Riegrovy sady. Na nejvyšším místě budeme v lokalitě Riegrových sadů, a to ve výšce 266 metrů nad mořem. Nejnižší bod na nás čeká na Hlavním nádraží, kde budeme ve výšce 203 metrů.
Vhodnost: Výlet je typicky městskou procházkou s převýšením 161 metrů. Je nutné dbát pozor na zvýšený dopravní ruch. Procházka je zařazena v prvním náročnostním koši.
Zastávky:
Praha-Vinohrady, Vládní salonek (0,15 km) – Praha-Vinohrady, Pomník Nicholase Wintona (0,2 km) – Praha-Vinohrady, Fantova kavárna (0,3 km) – Praha-Vinohrady, Památník rozloučení (0,35 km) – Praha-Vinohrady, Pamětní deska Woodrowa Wilsona (0,4 km) – Praha-Vinohrady, Nástupištní hala (0,45 km) – Praha-Vinohrady, Ptačí obelisk (1,45 km) – Praha-Vinohrady, Vyhlídkový pavilon Mlíkárna (1,65 km) – Praha-Vinohrady, Laichterův dům (2,1 km) – Praha-Vinohrady, Pomník Svatopluka Čecha (2,5 km) – Praha-Vinohrady, Vinohradská tržnice (2,8 km) – Praha-Vinohrady, Maceškův palác (2,85 km) – Praha-Vinohrady, Palác Orbis (2,9 km) – Praha-Vinohrady, Havlíčkovy sady (3,9 km) - Praha-Vinohrady, Gröbova vila (4 km) – Praha-Vinohrady, Lavička Petra Muka (4,1 km) – Praha-Vinohrady, Umělá jeskyně (4,2 km) – Praha-Vinohrady, Vodopád v Havlíčkových sadech (4,3 km) – Praha-Vinohrady, Perucká stráň (4,7 km) – Praha-Vinohrady, Usedlost Vondračka (5 km) – Praha-Vinohrady, Pamětní deska Jindřicha Plachty (5,05 km) – Praha-Vinohrady, Budova bývalé Vinohradské záložny (6 km) – Praha-Vinohrady, Divadlo Na Vinohradech (6,3 km) - Praha-Vinohrady, Pomník bratří Čapků (6,4 km) - Praha-Vinohrady, Kostel svaté Ludmily (6,5 km) - Praha-Vinohrady, Národní dům Na Vinohradech (6,7 km) - Praha-Vinohrady, Budova Radiopaláce (7 km) - Praha-Vinohrady, Pomník Františka Ladislava Riegra (7,4 km) - Praha-Vinohrady, Pamětní deska Jana Karafiáta (7,5 km) - Praha-Vinohrady, Národní kulturní památka Budova Českého rozhlasu (7,75 km) - Praha-Vinohrady, Vinohradské železniční tunely (7,8 km)
Comentarios