Plzeňský | Kraj | Český bedekr

Hradcany ze Staromestske mostecke veze 1

PRAHA

MĚSTSKÉ OBVODY PRAHY

Praha 1

Praha má za sebou jedenáct století neuvěřitelného vývoje, který přinesl jak slávu tak i bídu; za tu dobu byla Praha hlavním městem českého knížectví, království, ale i sídlem Svaté říše římské

Hlavní město Praha patří mezi nejkrásnější a nejnavštěvovanější města světa, od roku 1992 je na seznamu památek UNESCO; jako koruna nad celým panoramatem města sedí Pražský hrad, který je největším hradním komplexem na světě

Hlavní město Prahy je druhým nejlidnatějším krajem České republiky. Žije zde 1 325 000 obyvatel. O 60 tisíc lidí více žije jen ve Středočeském kraji. Rozlohově se jedná o bezkonkurenčně nejmenší útvar – má velikost 496 kilometrů čtverečních. Z toho logicky vyplývá, že v Praze je největší hustota obyvatel. Ta dosahuje hodnoty 2360 obyvatel na kilometr čtvereční. Jen tak pro zajímavost je téměř jedenáctkrát vyšší, než u druhého nejvíce zalidněného kraje v Česku, kterým je kraj Moravskoslezský. I v hrubém domácím produktu je Praha jasně v čele s hodnotou 1 bilionu a 193 miliard korun. V rámci Evropské unie je Praha 13. největším městem v Unii a také 12. nejbohatším unijním regionem.

Hlavní město Praha leží v centru České republiky a hraničí pouze se Středočeským krajem. A to navíc pouze se dvěma okresy – Prahou – západ a Prahou – východ. Tyto okresy jsou však v kontrastu s názvem už součástí Středočeského kraje.

Když bychom měli pátrat po prvním sídelním útvaru na území hlavního města Prahy, tak musíme směřovat až do pátého tisíciletí před naším letopočtem. Archeologické nálezy z Křeslic na jihovýchodě metropole ukazují na osídlení kulturou lidí s lineární keramikou. Daleko víc informací už máme ze druhého století před naším letopočtem, kdy je na místě dnešní Závisti na Praze 4 založeno sídliště Keltů. Další zmínku o Praze najdeme až v egyptské Alexandrii. Tady vzniká slavná Ptolemaiova mapa a její autor Claudius Ptolemaios na místo dnešní Prahy situuje germánské město Casurgis. Pak přichází slavné stěhování národů v 6. století našeho letopočtu a do české kotliny a i na území Prahy se dostávají Slované. První významné slovanské stavby se objevují v tomto století okolo Veleslavína, brzy však berou za své.

Slavnou legendu o založení Prahy kněžnou Libuší zná snad každé malé dítě. Kněžna údajně vystoupala na vysoký skalní útes vysoko Vltavou, tedy na Vyšehrad, roztáhla ruce, přivřela oči a prorokovala: „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká!“

Neoddiskutovatelný je fakt, že kníže Bořivoj nechal nad Vltavou roku 885 vybudovat druhý český nejstarší křesťanský kostelík. Jednalo se o stavbu zasvěcenou Panně Marii a kníže Bořivoj tam přesunul knížecí stolec z Levého Hradce. Bořivojův syn Spytihněv I. pak na začátku 10. století obehnal kostel Panny Marie obranným valem, vznikl tak stálý knížecí palác a byly položeny základy dnešního Pražského hradu.

To už ale máme za sebou odtržení od Velké Moravy z roku 895 a zmiňovaný Spytihněv zahájí orientaci nově vznikajícího království z Byzantské říše na západ na karolínskou kulturu a východofranskou říši. Roku 926 je vybudována na Pražském hradě Rotunda svatého Víta, o dvanáct let později jsou do ní uloženy ostatky svatého Václava. Krátce na to je založen i Vyšehrad a oblast definitivně opanuje křesťanství. To je potvrzeno založením pražského biskupství roku 973; prvním biskupem se stává saský mnich Dětmar; Praha však stále fakticky spadá pod mohučské arcibiskupství. V té době začínají vznikat i první kláštery - břevnovský a jiřský. Z roku 965 pochází také první písemná zpráva o Praze. Jde o zápis židovsko-arabského kupce Ibráhíma Ibn Jácoba, který si do deníků poznamenal, že Praha je město z kamene, což tehdy znamenalo luxusní sídlo. Na druhou stranu se však zmiňuje o zvlášť rozvinutém trhu s otroky.

Definitivním sídlem českého knížectví se Pražský hrad stává roku 995, kdy Přemyslovci vyvraždí své nepřátele a konkurenty – Slavníkovce. Začíná přemyslovská kolonizace, kdy členové dynastie podnikají výpravy do okolí, podřizují si místní obyvatele, nutí je k odvádění dávek a vznikají základy centralizované moci. Hrad láká do podhradí řady řemeslníků a obchodníků a pomalu začíná vznikat i samotné město Praha. Přesto je na krátkou dobu vláda knížectví přenesena z hradu na Vyšehrad.

11. století přináší velký rozvoj kolem dnešního Týnského chrámu; v té době tu existuje celnice, kde kupci platí clo a kde se mohli ubytovat. To je základ dnešního Starého Města pražského. Vládl mu rychtář a první zmínka o něm je v kronikách pod datem 1212. V těsném sousedství Starého Města pražského vyrůstá židovská obec, o její synagoze je první zmínka dokonce už v roce 1135. A navíc je známo, že právě tam se přestěhovala židovská kolonie z podhradí, tedy z míst dnešní Malé Strany.

Roku 1172 je postaven druhý nejstarší kamenný most ve střední Evropě – Juditin, vzniká johanitská komenda při kostele Panny Marie; základní kámen je položen u Strahovského kláštera. Do Prahy mílovými kroky vchází románský styl a objevují se první románské kamenné domy jako například palác v Řetězové ulici.

Jenže nově příchozích osadníků a kupců, kteří chtějí právě tady zkusit své životní štěstí, stále přibývá. Proto vzniká v průběhu 12. století nová osada, tentokrát blízko brodu Na Poříčí a k ní patří kostel svatého Petra. Vzniká důležitá část Starého Města – Petrský obvod. Osadníci pocházejí hlavně z románských zemí a z oblasti jižního Německa.

Na počátku 13. století vzniká za vlády Václava I. nová osada složená hlavně z jihoněmeckých osadníků. Děje se tak kolem kostela svatého Havla a dodnes je uváděna jako Havelský obvod Starého Města pražského.

Ve 30. letech 13. století roste kolem Starého Města pražského první hradba. Do ní se dostaly všechny osady kromě osady Na Poříčí, která byla od roku 1215 svěřena do péče Řádu německých rytířů. Duchovním centrem je kostel svatého Mikuláše v blízkosti dnešního Staroměstského náměstí a prvním rychtářem-lokátorem mincimistr Eberhard. Zdejší správa, ale i soudnictví vychází z práv norimberských, jedním z důvodů je skutečnost, že právě odtud pocházela řada nových osadníků žijících za hradbami Starého Města.

V roce 1257 král Přemysl Otakar II. slavnostně zakládá Menší Město pražské – tedy Malou Stranu. Tím se Praha přesunuje na levý břeh Vltavy. A symbolika nemůže být už větší. Město na levé straně řeky přijímá ale odlišný systém správy, který vychází z práva magdeburského. V něm na rozdíl od právního systému norimberského je správa a soudnictví vzájemně oddělena. Problém Malé Straně činila skutečnost, že toto pražské město podléhalo Litoměřicím, které bylo mateřským městem magdeburského práva v Čechách.

Kolem roku 1330 jsou první zmínky o purkrabském městě Hradčany. Vzniká tak třetí sídelní útvar v těsném sousedství Pražského hradu. I ten si s sebou nese vlastní způsob vlády a práva. Situace se stává značně nepřehlednou, rozbitou a nejednotnou.

Každopádně ve všech sídelních útvarech otěže moci pevně svírají městské rady. Jejich vzrůstající moc omezuje výnosy až Jan Lucemburský. V té době jsou zpřetrhány vztahy s Norimberkem a Jan Lucemburský rozhoduje o potlačení vlivu městských rad na úkor posílení vlivu samotného panovníka.

Ještě dál jde jeho syn Karel IV., který ale v první řadě musí řešit otázku přelidnění Starého Města pražského. Ideálním východiskem z krize se proto stává v roce 1348 výstavba Nového Města pražského. První nutností je ale stavba nového mostu. Ten Juditin vzal při povodni v roce 1342 za své. Výstavbou Nového Města se Praha rozšiřuje o lokality Poříčí, Podskalí a Zderaz. Občané Starého Města mohou volně procházet Novým Městem a ze Starého Města se do Nového přesouvají obchodníci s hlasitými živnostmi. Ve stejném roce je založena i Karlova univerzita, která ale do poměrně nesourodé právní míchanice přichází ještě se svým vlastním akademickým právem. Karlova univerzita se stává nejstarší univerzitou severně od Alp. Studovat na ní mohou Češi, Poláci, Bavoři a Sasové. Praha té doby je ohraničena dvěma pevnostmi – Pražským hradem, kde pomalu začíná růst Chrám svatého Víta a Vyšehradem. Mezi nimi se rozkládají na sebe navázaná tři královská města – Staré, Nové a Menší (Malá Strana). Malá Strana se rozrůstá díky nařízené stavbě Hladové zdi více na jih. Na tato tři královská města dosedá ještě purkrabské město Hradčany. Pro lepší komunikaci mezi nimi a pro posílení vzájemných vazeb vyrostl Karlův most; za přechod přes něj se pochopitelně musí platit, o výběr poplatků se stará špitál křížovníků s červenou hvězdou. Praha se stává centrem českého obchodu. Kromě zaběhlých trhů se začínají typy obchodních komodit postupně rozšiřovat. V Podskalí vyroste trh se dřevem a přidá se i rybí trh s celočeskou působností. Praha té doby je třetím největším městem Svaté říše římské. Ovšem za městy jako je Řím, Londýn, Paříž, Cařihrad, Milán, Florencie, Janov nebo Benátky zaostává nejen co se týká krásy, ale rozhodně i velikostí nebo počtem obyvatel. Pražské biskupství je povýšeno v roce 1350 na arcibiskupství a z Prahy se stává hlavní město Svaté říše římské. Žije tu zhruba 40 tisíc obyvatel.

Karel IV. byl velkým vizionářem, měl představu velkého města a jeho architektury, ale zapomněl řešit rozdíly v oblastech sociálních, náboženských a správních, které pražská města rozdělovaly. Tyto rozdíly stály za začátkem českého husitského hnutí a v ulicích způsobily doslova občanskou válku. Indikátorem nepokojů bylo kázání Mistra Jana Husa v Betlémské kapli. Vlastním začátkem občanské války je oficiálně 30. červenec 1419, kdy z kostela Panny Marie Sněžné vyšlo procesí vedené radikálním husitským kazatelem Janem Želivským. Ke konfliktu došlo u Novoměstské radnice, výsledek byl tragický – pobití členů městské rady a defenestrace dalšího osazenstva. Situaci začal řešit král Václav IV., ale jeho smrt 16. srpna 1419 nahrála do karet husitským vzbouřencům. Ti se ujali vedení v městských radách, a to byl definitivní konec rozhodování panovníka nad osudy pražských měst. Husitští vzbouřenci začali vyjednávat o postavení Prahy v rámci českého státu. Jejich představa byla ve vzniku samostatné městské republiky po vzoru Benátek; z jednání s králem Zikmundem však odcházeli s přiznaným postavením, které více odpovídalo statutu svobodných německých říšských měst.

Velmi krvavý občanský konflikt se naplno rozhořel 17. října 1419, kdy obyvatelé vyznávající husitskou víru obrátili zlost na johanity a augustiniány z klášterního kostela u svatého Tomáše. Následovalo dobytí mostecké věže, obsazení Saského a arcibiskupského dvora. V následujícím roce téměř celá Malá Strana lehla popelem, její obyvatelé se rozprchli a nové domovy našli na Starém a Novém Městě. Nezahálela ani pravá strana Prahy. 3. dubna 1420 uzavírá Staré a Nové Město dohodu o jednotě a spolupráci, nepřátelé husitství jsou vyháněni z Prahy, zabavuje se jim majetek, devastovány jsou církevní budovy a kostely jsou vykrádány. Do Prahy se stahují radikální táborité, kteří usilují o definitivní odstřižení od německých správních vzorů; žádné jiné varianty však nenabízejí. V jednotě dochází k rozkolu – Novoměstští jsou radikálnější než Staroměstští; do čela města se dostává Jan Želivský. 14. července 1420 se uskuteční na Vítkově bitva; její výsledek je poměrně vyrovnaný; rozhodnutí v boji musí padnout později. Stane se tak 1. listopadu 1420 v bitvě na Vyšehradě, kdy nad vojsky Zikmunda Lucemburského vítězí husité. V Praze je nastolena vojenská diktatura Jana Želivského a je potvrzen husitský program známý pod názvem Čtyři artikuly pražské. Praha je hlavním střediskem husitského hnutí, což potvrzuje i Čáslavský sněm. Vojenská diktatura Jana Želivského v Praze končí v roce 1422, v okamžiku, kdy je sám Želivský vylákán na Staroměstskou radnici, kde je uvězněn a následně popraven. O další dva roky později 7. června 1424 přichází po bitvě u Malešova pražský svaz o vedoucí postavení v českém husitském hnutí. Střediskem kališnictví se stává Tábor. Smrt Jana Želivského vynáší do sedla dalšího husitského duchovního, umírněnějšího Jana Rokycanu.

Dozvuky husitské revoluce jsou cítit ještě v roce 1483, kdy propuká v Praze velmi krvavé povstání, které vyvolají utrakvisté. Obsazen je Pražský hrad, Vyšehrad, vraždí se masivně jak na Staroměstské, tak i na Novoměstské radnici. Povstání ochladí vztahy Vladislava Jagellonského s městem Prahou. Definitivně je napjatá situace zažehnána v roce 1485 Kutnohorským sněmem, který narovnává vztahy mezi husity a katolíky.V Praze nastalo období klidu, které trvalo zhruba tři generace. Roku 1541 zakokrhal červený kohout na Malé Straně a na Hradčanech, poškozeny byly i budovy Pražského hradu. O šest let později přichází politický odboj v podobě stavovského povstání proti králi Ferdinandovi I.; odpor je však zlomen. V roce 1583 si Prahu volí za sídlo císařství Rudolf II. a začíná zlatá rudolfínská doba. Dochází k rozvoji království, v Praze vzniká řada nádherných renesančních staveb, ale i škola talmudu v Židovském městě. Vláda Rudolfa II. končí v roce 1612 a na trůn dosedá katolík Ferdinand II. Jeho postoje však postupně a plíživě jako plíseň polykají jednu vydobytou svobodu za druhou, stejně jako náboženská práva. Druhá pražská defenestrace odstartovala české stavovské povstání.

Stavy si zvolily za krále člena Protestantské unie Fridricha Falckého. Rozhodující souboj mezi oběma stranami se uskutečnil 8. listopadu 1620 na pražské Bílé hoře. Zvítězili Habsburkové a dohra byla tragická. 21. června 1621 padly na dlažbu Staroměstského náměstí hlavy 27 českých pánů. Začíná období temna, morálního, ekonomického, společenského a kulturního úpadku českého království. Roku 1627 Ferdinand II. vyhlašuje Obnovení zřízení zemského, což pro Čechy znamená potlačení práv a teror zaměřený na protestantské obyvatelstvo. Praha mění tvář – je silně zbarokizována, ve městě přibývá církevních a klášterních budov. Mnoho úřadů je z Prahy přesunuto do Vídně; protestanté jsou donuceni k emigraci a na uvolněná místa jsou dosazeni Němci. Začíná germanizace, čeština pozbývá na významu a důležitých funkcích se chopí německy mluvící obyvatelstvo.

Roku 1648 bere na sebe zkáza podobu švédského vojska, které oblehne metropoli. Armády generála Hanse Christoffa Königsmarcka pustoší levý břeh Vltavy, vypleněny jsou kláštery, kostely i paláce. Ve Švédsku mizí valná část rudolfínských uměleckých sbírek. Boje se vedou na Karlově mostě, pravý břeh je odstřelován kanony, přesto jako zázrakem město nekapituluje a vydrží až do uzavření vestfálského míru. Dnes za to děkujeme narychlo posílené rakouské posádce, ale hlavně novému systému barokního opevnění, které nepustilo švédské vojsko přes Vltavu.

Třicetiletá válka skončila rozvratem. Nejen Praha, ale celé království je v troskách. Velký požár Prahy v roce 1689 umožní ještě větší vstup baroka za městské hradby, protože dochází k masivní výstavbě. Období míru je příliš krátké. Roku 1741 během války o rakouské dědictví obsadí město francouzsko-bavorská vojska. V roce 1744 pošramotí tvář Prahy Prusové a znovu se tak stane o 13 let později, kdy se na východní výspě města odehraje bitva u Štěrbohol.

Přesto po uplynutí jednoho století od konce třicetileté války začíná Praha zažívat mírný hospodářský růst – zakládají se první manufaktury a mezi obyvateli, kteří jsou nespokojeni s vymíráním českého jazyka se začínají objevovat ti, kteří se ho snaží vzkřísit a pozvednout pokleslou hlavu národa – startuje éra národního obrození.

Roku 1784 jsou položeny základy současné metropole spojením čtyř nezávislých měst. Patent Josefa II. dává vzniknout Královskému hlavnímu městu Praha, které tvoří dosud nezávislá Malá Strana, Hradčany, Staré Město a Nové Město. Adresou v Praze se může chlubit 80 tisíc obyvatel.

Růst metropole

Královské hlavní město Praha vzniklo v roce 1784 spojením čtyř historických měst. Šlo o Staré Město pražské, Nové Město pražské, Menší Město pražské, tedy Malou Stranu a Hradčany. V roce 1850 pak byl připojen Josefov. V roce 1883 k městu přibyl Vyšehrad, o rok později Holešovice a Bubny. V roce 1901 pak přibyla do obvodu Prahy ještě Libeň. To byl ucelený obvod Prahy v době vzniku Československé republiky v roce 1918. Měl výměru 21 kilometrů čtverečních a žilo v něm 230 tisíc lidí. Praha byla označována jako Královské hlavní město. K velkému růstu došlo po vzniku nového státu. K 1. lednu 1922 se Praha rozšířila na 172 kilometrů čtverečních a začalo se jí říkat Hlavní město Praha. Tehdy byly připojeno 37 měst, obcí a osad. Zcela zanikl okres Karlín. Z něj byly připojeny Bohnice, Hloubětín, Karlín, Kobylisy, Prosek, Střížkov, Troja a Vysočany. Zanikl také smíchovský okres obsahující obce a města Břevnov, Bubeneč, Dejvice, Hlubočepy, Jinonice, Košíře, Liboc, Motol, Radlice, Sedlec, Smíchov, Střešovice, Veleslavín a Vokovice. Z mapy zmizel i okres Žižkov. Hrdlořezy, Malešice, Staré Strašnice a Žižkov se staly součástí Velké Prahy. Obec Štěrboholy tehdy přešla do okresu Říčany. Poslední okres, který zanikl, byl okres Královské Vinohrady. Součástí Velké Prahy se tak stal Braník, Hodkovičky, Hostivař, Krč, Michle, Nusle, Podolí, Vršovice, Královské Vinohrady a Záběhlice. V souvislosti s touto změnou se Chodov, Šeberov a Háje slaly součástí říčanského okresu; Kunratice přešly do zbraslavského okresu. Poslední změnou v roce 1922 bylo přičlenění Malé Chuchle a Zatíší k Velké Praze. Najednou žilo v hlavním městě 676 tisíc obyvatel. Praha byla rozdělena nově na devatenáct pražských obvodů, které se označovaly římskými číslicemi. K další změně došlo v roce 1947, kdy byl obvod číslo XIII rozdělen na dva a tak se počet obvodů zakulatil na dvacítku. Už o dva roky později ale vláda zúžila počet pražských obvodů na šestnáct. K velké reorganizaci došlo v roce 1960, kdy byla Praha rozdělena na deset pražských obvodů, které se dostaly pod kůži lidem nejvíce. K tomuto datu byly také k Praze přičleněny obce Čimice a Ruzyně. Další velké přičlenění obcí přišlo v roce 1968. Jde o obce Čakovice, Ďáblice, Háje, Dolní Chabry, Chodov, Kbely, Kunratice, Kyje, Hostavice, Velká Chuchle, Lahovice, Letňany, Libuš, Lysolaje, Dolní Měcholupy, Horní Měcholupy a Míškovice. Součástí Prahy se v roce 1968 stávají také města Modřany, Nebušice, Petrovice, Řepy, Suchdol, Štěrboholy, Třeboradice a Holyně. O dva roky později se znovu rozšiřuje, a to v souvislosti s růstem letiště Ruzyně. Nově je připojena Přední Kopanina, Dobrovíz, Kněživka, Kněževes, Hostivice. K poslednímu rozpuku Prahy dochází v roce 1974. Tehdy jsou připojeny obce Běchovice, Benice, Březiněves, Dolní Počernice, Dubeč, Dubeček, Cholupice, Točná, Klánovice, Koloděje, Kolovraty, Lipany, Královice, Křeslice, Lipence, Lochkov, Nedvězí, Písnice, Řeporyje, Zadní Kopanina, Satalice, Slivenec, Stodůlky, Šeberov, Třebonice, Hájek, Pitkovice, Újezd nad Lesy, Újezd u Průhonic, Vinoř, Zličín, Sobín. Z mapy v roce 1974 zmizela města Horní Počernice, Radotín, Uhříněves a Zbraslav, ta se stala součástí Prahy. Roku 2007 usiluje o připojení obec Přezletice, později žádost zastupitelé obce stáhli. Kromě toho metropole usiluje o připojení obcí Zdiby, Hovorčovice, Šestajovice, Průhonice, Horoměřice, Vestec, Jenštejn, Radonice a měst Hostivice a Roztoky u Prahy.

Rok 1791 je rokem Všeobecné zemské výstavy, která od té doby zažila vždy po sto letech dvě další pokračování. Národní obrození doprovází silná průmyslová a hospodářská expanze. Společnost se osvobozuje, vznikají nové městské čtvrti, v roce 1817 je to například Karlín. Měšťané zakládají spolky, bují společenský život a všeobecná i politická emancipace. Demokratizace českého prostředí nemá ale dlouhého trvání. Na radikalizující se město v císařském soustátí si roku 1848 posvítí císařské vojsko v čele s maršálem Alfredem Windischgrätzem a je znovu špatně. Nad Prahou zavládne na dlouhá léta tvrdý absolutistický Bachův režim.

Roku 1850 se součástí hlavního města stává židovské město Josefov. Plochu hlavního města už obklopuje prstenec hustě osídlených předměstí. Na levém břehu se jedná o Holešovice a Smíchov. Na pravém břehu Vltavy k Praze přisedá Žižkov, Libeň a Karlín.

Od roku 1861 má Praha vlastní zastupitelstvo a může tak rozhodovat o spoustě věcí sama. O sedm let později má metropole první nádraží – dnešní Masarykovo. S přilehlými předměstími na konci 60. let 19. století dosahuje počet obyvatel 205 tisíc obyvatel. Stále posiluje národní duch, což se projevuje vznikem důležitých institucí – 16. května 1868 je položen základní kámen Národního divadla. K otevření Zlaté kapličky se ale musí urazit ještě dlouhá cesta, protože divadlo otevře své brány až v roce 1881 a po následném zničujícím požáru znovu o dva roky později. Ve stejném roce je dostaveno Rudolfinum. Praha už nemůže dýchat sevřená středověkými hradbami, a tak dochází k jejich bourání. První prolomení se uskuteční v místě dnešního Národního muzea a na Újezdu. Praha se pozvolna propojuje se svými předměstími – v roce 1880 tu žije na 270 tisíc obyvatel. To už Pražané pět let znají naprostou novinku – koněspřežnou tramvaj. Roku 1883 je k Praze připojen Vyšehrad a o rok později Holešovice a Bubny. Začíná se s velkou regulací řeky Vltavy, při ní zmizí z mapy velká část tehdejších pražských ostrovů a řeka narovná svůj tok. To nezabrání tomu, že v roce 1890 vtrhne do města obrovská povodeň, která způsobí zřícení i několika oblouků Karlova mostu.

Rok 1891 je pro Prahu velmi významný; poprvé se rozjíždí elektrická dráha na Letné, je postavena Petřínská rozhledna a zdejší lanová dráha; vzniká nová budova Národního muzea. Praha má s předměstími 350 tisíc obyvatel. Historická část Starého Města prochází asanací a vznikají široké bulváry. Do města vtrhla secese, což se projevuje na vznikajících budovách. Na konci 19. století se už Praha může pyšnit 400 tisíci obyvatel, kteří žijí uvnitř metropole, ale i v těsně přiléhajících předměstích.

Roku 1901 je připojena k Praze Libeň. Jelikož má velkou rozlohu, plocha hlavního města se skoro zdvojnásobí. Jako houby po dešti rostou na okrajích Prahy továrny. Bourá se Hladová zeď a město rozpíná křídla. V prvním desetiletí 20. století metropoli ozdobí vrchol secesního stavitelství – Obecní dům.

Pro prožití volného času Pražanů jsou zakládány nové parky – Dientzenhoferovy sady, Santoška nebo Riegrovy sady. Roku 1907 Prahou jedou první autobusy, ale jen na krátkou dobu. Praha je totiž zamilovaná do tramvají a do jízdních kol, která zaplaví ulice. Jde o pověstná vysoká kola s jedním malým kolečkem vzadu.

Není ale všechno tak růžové, jak vypadá. Na podzim roku 1908 vypukají nacionalistické půtky, kdy je napadeno davem v ulici Na Příkopě několik Němců. Několik hodin trvající bitky vyvrcholí vyhlášením stanného práva. To trvá od 2. do 14. prosince a ve městě vyroste několik šibenic pro exemplární potrestání. Tou dobou si Pražané krátí volný čas v kinech, v metropoli je jich zatím třináct a 1. května 1911 vzniká první česká filmová společnost – Kinofa. Žije tu více než 450 tisíc obyvatel a nové domy rostou jako dříví v lese. Jsou poznamenány kubismem, což korunuje budova Černé Matky Boží v Celetné ulici.

Dobu rozkvětu střídá I. světová válka, která přinese přídělový systém, nedostatek potravin, omezení průmyslu, dopravy a postupně se zvyšující počet stávek. Vše vyvrcholí vznikem Československé republiky 28. října 1918. Z metropole mizí symboly monarchie – svržen je Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, zmizí sochy maršála Radeckého, ale i císaře Františka I. Československý prezident Tomáš Garigue Masaryk pověřuje architekta Jože Plečnika úpravou Pražského hradu. Nový stát má ambiciózní plány – chybí však prostor. Na přelomu roku 1921-22 proto dochází k největšímu rozmachu města. K Praze je připojeno 37 měst a obcí a vzniká Velká Praha. Počet obyvatel poskočí na 670 tisíc.

Následný stavební boom je velkolepý. Vše se odehrává v avantgardním či funkcionalistickém stylu. Vznikají nová divadla, Praha má první letiště v Kbelích a právě odtud zazní i první rozhlasové vysílání. Roku 1925 spojí město pavučina pravidelné autobusové dopravy, o tři roky později délka tramvajové sítě už přesáhne 100 kilometrů. Václavské náměstí mění tvář a roku 1929 je dostavěna katedrála svatého Václava, Vojtěcha a Víta. Trvalé bydliště v Praze nachází už 850 tisíc obyvatel.

30. léta se nesou v duchu hospodářské krize, i tak pokračuje čilý stavební ruch. Roku 1937 je otevřeno mezinárodní letiště v Ruzyni. Rostou filmové ateliéry na Barrandově a vznikají obrovské stavby jako Národní památník na Vítkově, budovy Pražské burzy, Živnostenské banky nebo obchodní dům Bílá labuť.

Poprvé se mluví o vytvoření podzemní dráhy, protože doprava v Praze je přetížená a kolabuje. Na prahu II. světové války žije v Praze už téměř milión obyvatel.

Po Mnichovské dohodě proudí do metropole početné zástupy uprchlíků, kteří utíkají ze Sudet. 15. března 1939 obsadí Prahu hitlerovská vojska a vojenskou přehlídku na hradě sleduje i Adolf Hitler. Je vyhlášen protektorát Čechy a Morava, který je součástí Německé říše. Zmatky způsobí zavedení pravostranného dopravního provozu, a to zvláště v tramvajové dopravě. 17. listopadu 1939 protestují proti nacistické okupaci čeští vysokoškoláci. Při protestech je zastřelen student medicíny Jan Opletal a pekařský učeň Václav Sedláček. Následuje uzavření českých vysokých škol. Nacisté plánují přivedení dálnic do Prahy a objevuje se první čtyřproudá silnice v Praze v místě dnešní Jižní spojky. Němci přejmenovávají řadu ulic a náměstí. 27. května 1942 je spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Na následky zranění umírá 4. června a teror nacistů se stupňuje. Strůjci atentátu jsou pak obklíčeni německým vojskem v kostela svatého Cyrila a Metoděje na Novém Městě. Z gestapa v Petschkově paláci jsou odsouzení i lidé bez soudu odesíláni k popravám na Kobyliskou střelnici nebo na Pankrác. Pokračují odsuny židovského, homosexuálního, cikánského či nepohodlného obyvatelstva – z metropole tak zmizí během války až 120 tisíc lidí.

Praha je několikrát terčem spojeneckého bombardování. Poprvé útočí letadla 15. listopadu 1944 na městskou elektrárnu v Holešovicích. 14. února 1945 se vznesou spojenecká letadla k náletu na Drážďany; navigační chyba je však dovede až nad Prahu a jsou zasaženy některé fabriky nebo klášter v Emauzích či vinohradská synagoga. 25. března 1945 zažije Praha nejhorší spojenecký nálet, který cílí na továrny v Libni, Kbelích a Vysočanech. Při něm umírá téměř 600 obyvatel. Jednou v březnu a čtyřikrát v dubnu 1945 útočí na německé lokomotivy a kolony prchajících nacistů američtí stíhací letci - kotláři.

Vyhlídka Krčský les I poskytuje výhled na nejvyšší pražskou zástavbu

5. května 1945 vypukne Pražské povstání, tvrdě se bojuje o budovu Československého rozhlasu. Zasažena je a hoří i Staroměstská radnice. Odpor Němců pomohli zlomit i jednotky Vlasovců, první sovětský tank dorazí do Prahy směrem od Ruzyně 9. května 1945 – je konec II. světové války v Evropě.

Po válce sílí obdiv k Sovětskému svazu a ke komunistické straně. Demokratické strany nejsou jednotné, a tak 25. února 1948 zazní slavný Gottwaldův projev z korby nákladního vozu na Václavském náměstí. Komunisté uzmuli vládu a začali se vyrovnávat s odpůrci totalitního režimu tvrdě a nekompromisně. Startují politické procesy, ulice a náměstí znovu dostávají jiná jména a výstavba je přizpůsobena socialistickému realismu a vedoucí úloze KSČ.

Na Letenské pláni, která je upravena na konání gigantických prvomájových manifestací, vzniká monstrózní Stalinův pomník. Roku 1950 žije v socialistické Praze už téměř 950 tisíc obyvatel pravidelně vyvěšujících československé a sovětské vlajky ve dnech státních svátků. 1. května 1953 začíná vysílat z budovy Měšťanské besedy Československá televize. Praha přestává být městem veletrhů, tuto výsadu dostává Brnu. A začínají vyrůstat první panelová sídliště. Mezi první vlaštovky patří sídliště Petřiny či Invalidovna. Roku 1961 překročí počet obyvatel metropole milión. Rok 1968 je dobou velkého rozšíření Prahy o další obce, jsou otevřeny nové terminály ruzyňského letiště a začíná se s výstavbou podpovrchové tramvaje. Tento projekt se během několika let změní na pražské metro. Nadějné Pražské jaro je ukončeno v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy je celá Československá republika, ale i Praha obsazena vojsky států Varšavské smlouvy. Sovětští vojáci z tanků střílí na budovu Národního muzea, spletli si jí s budovou Československého rozhlasu. V roce 1969 obětuje před Národním muzeum život Jan Palach na protest proti vojenské okupaci. Demokratický režim je však krutě potlačen a začíná normalizace. Roku 1970 čítá metropole téměř milion a sto tisíc obyvatel.

V roce 1974 dochází k dalšímu rozšíření Prahy. Připojeno je zhruba 30 obcí. Tím je položen základ pro výstavbu nových obrovských sídlišť v oblasti Jižního a Jihozápadního Města. Od roku 1974 jezdí pražské metro, a to na prvním sedmikilometrovém úseku. Proto dochází k velké reorganizaci tramvajové sítě; začíná se budovat Severojižní magistrála a od roku 1979 se Praha chlubí novou odbavovací halou hlavního nádraží. Obyvatelé mohou nakupovat i v nových obchodních domech – Kotva, Máj nebo Dům bytové kultury.

80. léta jsou ve znamení dalšího stavebního rozvoje. V roce 1983 je otevřena zrekonstruovaná budova Národního divadla, a to včetně brutalistické Nové scény, která vyrostla na místě bývalého kláštera. Rostou významné budovy – Palác kultury, budova Motokovu, mrakodrap Československého rozhlasu. Rozšiřují se linky pražského metra, dochází k přestavbě Václavského náměstí, je vybudována pěší zóna Na Můstku a Na Příkopě. Rekonstrukcí projde Královská cesta. V roce 1985 se koná na Strahově poslední spartakiáda, jako host se účastní předseda mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch. O dva roky později se do nového oblékne Staroměstské náměstí a v roce 1988 zavítá do Prahy na návštěvu strůjce perestrojky Michail Sergejevič Gorbačov.

Ukázka současné veřejné architektury na Praze 5

Od roku 1988 sílí občanská nespokojenost, první protirežimní demonstrace se objevují v roce 1988. V říjnu 1989 zaplaví Prahu tisíce emigrantů z NDR, kteří touží po azylu v západním Německu.

17. listopadu 1989 je krvavě potlačena demonstrace studentů na Národní třídě. Tímto dnem začíná Sametová revoluce. V následujících týdnech přijde KSČ o vedoucí postavení a do čela státu vstupuje disident Václav Havel. Sametová revoluce oživila i politickou kariéru Alexandra Dubčeka.

V roce 1990 dochází opět k velkému přejmenování pražských ulic a náměstí, o Prahu se začínají zajímat ve velké míře turisté, ale i politické špičky. Do Prahy na státní návštěvu přilétá v roce 1990 americký prezident George Bush, ale i papež Jan Pavel II. Je zastavena výstavba velkých sídlišť na jihu metropole, rekonstruuje se pražské Výstaviště a 1. července 1991 je v Černínském paláci oficiálně rozpuštěna Varšavská smlouva. Roku 1992 je centrum Prahy zapsáno na seznam památek světového dědictví UNESCO. O čtyři roky později se na břehu Vltavy objevuje jedna

z ikonických staveb – Tančící dům. To už je ale Praha hlavním městem samostatné České republiky, která vznikla 1. ledna 1993.

Do 21. století vstupuje Praha v roce 2000 jako Evropské město kultury a ve stejném roce se tu koná i zasedání Mezinárodního měnového fondu, které kolem Kongresového centra provází řada tvrdých protestů radikálů. Situace se opakuje o rok později, kdy tu zasedají hlavy států Severoatlantické aliance.

V roce 2002 postihne Prahu katastrofální povodeň, která zaplaví velkou část metra a způsobí nedozírné škody. Ve městě probíhá ostrá diskuze o to, zda má město kandidovat na pořádání letní olympiády či má ve městě vyrůst budova blobu, tedy nové Národní knihovny. Roku 2010 se v Praze setká ruský prezident Dmitrij Medveděv s americkým protějškem Barackem Obamou a podepisují dohodu o snížení počtu jaderných zbraní.

Dělení Prahy

S rozdělením Prahy je to složité a málokdo se v tom vyzná. Udělejme si malou exkurzi s trochou teorie o dělení Prahy.

Katastrální území. Jedná se o dřívější historické osady, obce a města, která se postupně stala součástí Prahy. Jejich názvy lidé používají nejčastěji, když chtějí říct, kde bydlí. V Praze jich existuje celkem 112. Někdy však jednotlivá katastrální území mohou spadat do více vyšších celků. Příkladem jsou třeba Vokovice, Lahovice, Střešovice nebo Strašnice.

Městská část. Jedná se o jednotku místní samosprávy. V Praze jich je 57. Některé jsou pojmenovány jménem, některé číslem. Každá z částí má vlastní zastupitelstvo, radu, úřad a hospodaří podle stanoveného rozpočtu. V podstatě lze městskou část připodobnit k jednotlivým obcím.

Správní obvod. Jde o jednotku územní samosprávy. V Praze jich je 22. Jde vlastně o obce s rozšířenou působností. Na tyto obce jsou přeneseny některé části státní správy.

Městský obvod. Jednotka územního členění státu. V Praze jich je 10. Dají se chápat jako okres. Pro naše putování bude toto dělení nejdůležitější, podle něj se budeme řídit.

Hlavní město Praha. Jedná se o zvláštně postavené území. V Praze jde o jedno území na silnicích označené modrými cedulemi s nápisem Hlavní město Praha. Lze ho chápat jako kraj. Právně však Hlavní město Praha spojuje specifické postavení kraje i obce zároveň.

Z hlediska geografického se rozkládá Hlavní město Praha na čtyřech různých podložích. Drtivá většina města, a to více než 85 procent, se rozkládá na Pražské plošině. Výjimku tvoří takzvaná Středolabská tabule. Na ní leží části města Letňany, Prosek, Vinoř, Kbely nebo třeba Klánovice. Malými částmi zasahuje do katastru hlavního města i Brdská vrchovina, což je oblast Točné a Hořovická pahorkatina, do které musíme počítat Lipence, Zbraslav, Lahovice a Radotín.

Nedokážeme si představit Prahu bez Vltavy. Je klíčová z hlediska vodního hospodářství, ale nesmíme zapomenout ani dva velké a výrazné přítoky – Botič a Rokytku.

V Praze je největší koncentrace národních kulturních památek v Česku. Jde o stavební i kulturní památky. K těm kulturněuměleckým patří například Pasionál abatyše Kunhuty, Kodex vyšehradský, Velislavova bible a zlomek latinského překladu kroniky tak řečeného Dalimila, které jsou uloženy v Národní knihovně. Žlutický kancionál je uložen v památníku Národního písemnictví a další národní kulturní památka - Archív České koruny je součástí Národního archívu. Národní technické muzeum se chlubí pěti automobily, které jsou také národními kulturními památkami. Jde o vozy NW President, Tatra 11, Tatra 80, Tatra 77a a Tatra 87. Najdeme tu i národní kulturní památky, kterými jsou astronomické hodiny Engelberta Seigeho a sextanty Josta Bürgiho a Erasma Habermela.

Jedna z nejzajímavějších pražských stanic metra - Rajská zahrada; vlaky zde nejezdí vedle sebe, ale koleje jsou umístěny nad sebou

Ke stavebním národním kulturním památkám v Praze patří Pražský hrad, Premonstrátský klášter na Strahově, Staronová synagoga, Starý židovský hřbitov, paláce současného sídla Parlamentu ČR, kostel svatého Mikuláše, Novoměstská radnice, Národní divadlo, Národní muzeum, Petschkův palác, pomník svatého Václava na Václavském náměstí, kostel Panny Marie před Týnem, palác Kinských, Staroměstská radnice, Stavovské divadlo, Betlémská kaple, Karlův most, Karolinum, Anežský klášter, Rudolfinum, Obecní dům, Staroměstské náměstí s pomníkem Mistra Jana Husa, Klementinum, Dům U Černé Matky Boží, klášter benediktinů Na Slovanech, Vyšehrad, Národní památník na Vítkově, čestná pohřebiště na Olšanech, kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, hradiště a keltské oppidum Závist, klášter cisterciáků na Zbraslavi, Břevnovský klášter, bojiště bitvy na Bílé Hoře s letohrádkem Hvězda a oborou, hradiště Šárka, Müllerova vila, bubenečská čistírna odpadních vod, Památník protifašistického odboje v Kobylisích, poutní areál s kostelem Panny Marie Vítězné v Řepích, kostel svatého Cyrila a Metoděje, Hlávkova studentská kolej, usedlost Bertramka, budova Československého rozhlasu, budova Invalidovny, palác Lucerna, Ďáblický hřbitov s čestným pohřebištěm nebo hrob Jana Palacha.

Mezi národní kulturní památky pak patří i soubor zvonů a cimbálů chrámu svatého Víta, což zahrnuje zvony Zikmund, Václav, Jan Křtitel a tři cimbály a pochopitelně i České korunovační klenoty. A nesmíme zapomenout ani na tři obrazy ze souboru barokních oltářních obrazů Karla Škréty a Petra Brandla, které jsou samostatnými národními kulturními památkami. Je to obraz Nanebevzetí Panny Marie od Karla Škréty v kostele Matky Boží před Týnem, Škrétův obraz Madona žehná maltézským rytířům v bitvě u Lepanta, který najdeme v kostele Panny Marie pod řetězem a Brandlův obraz Křest Kristův, který je v břevnovské bazilice svaté Markéty.

Zbytky hradu Nový Hrádek, který se stal vysněným místem krále Václava IV.

Na území hlavního města najdeme také sedm národních přírodních památek, které jsou spojeny hlavně s dávnou geologickou historií – jde o šest lokalit s názvy Barrandovské skály, Cikánka I, Dalejský profil, Lochkovský profil, Požáry, U Nového mlýna. Poslední sedmá národní přírodní památka pobírá tuto ochranu kvůli výskytu Sysla obecného a jde o Letiště Letňany.

Do desítky největších stromů v české metropoli se dostalo šest dubů a po jednom zástupci mají lípa, platan, topol linda a jasan. Třetím největším stromem v metropoli je Beethovenův platan na Malé Straně s 670 centimetry v obvodu; o 10 centimetrů více má Dub letní v Satalické bažantnici. Vítězem, bohužel veřejnosti nepřístupným, je pak Dub Karel v Kolodějích s obvodem kmene 710 centimetrů.

Deset nejlidnatějších pražských katastrálních území: Stodůlky (61 tisíc obyvatel), Žižkov (57 tisíc obyvatel), Chodov (54 tisíc obyvatel), Vinohrady (51 tisíc obyvatel), Vršovice (36 tisíc obyvatel), Holešovice (36 tisíc obyvatel), Strašnice (35 tisíc obyvatel), Záběhlice (35 tisíc obyvatel), Smíchov (34 tisíc obyvatel), Libeň (33 tisíc obyvatel). Zajímavostí je, že mezi rozlohou největší pražská katastrální území se dostaly z desítky nejlidnatějších pouze Stodůlky, které jsou zároveň pátým rozlohou největším katastrem.