Šestý pražský městský obvod je nejlukrativnější a nejdražší částí Prahy; oblasti jako Ořechovka, Střešovice či Baba jsou dodnes bytovým snem téměř každého obyvatele metropole
Na Praze 6 najdeme místa, která jsou spojena nejintenzivněji spojena s osudy a historií českého národa – je to bojiště Bitvy na Bílé Hoře, ale hlavně nejstarší český mužský klášter, který v Břevnově vznikl už na konci 10. století
Městský obvod Praha 6 se skládá z městských částí Praha 6, Praha 17, Praha-Lysolaje, Praha-Nebušice, Praha-Přední Kopanina a Praha-Suchdol. Z hlediska katastrálních území, která nás budou zajímat, patří do šestého pražského městského obvodu území Dejvice, Břevnov, Liboc, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina, Ruzyně, Řepy, Sedlec, Střešovice, Suchdol, Veleslavín a Vokovice. Abychom byli politicky korektní je nutné zmínit, že v katastru šestého pražského městského obvodu najdeme i malou část Hradčan. Samotné Hradčany jsou ale tématem výletů v městském obvodu Praha 1.
Když se zmíníme o šestém městském obvodu, každý si za jeho srdce představí Dejvice. Jejich nejstarší historie se pak začíná psát už v prehistorické době. Tato oblast, a zvláště oblast Baby a Šárky, byla osídlena už v době kultury nálevkovitých pohárů a následně i v době knovízské kultury. Pokud se však budeme držet pouze písemných zmínek, tak musíme zamířit do roku 1088, kdy najdeme zápis v zakládací listině Vyšehradské kapituly.
Ovšem jméno Dejvice bychom tam hledali marně. Museli bychom se spokojit s Degnici. Následovala přirozená hlásková změna na Dehnici a v 19. století došlo ke změně na dnešní Dejvice. Tento název se poprvé oficiálně a úředně objevil v roce 1886. To ale musí uplynout v našem vyprávění ještě mnoho vody.
Spíše se podívejme na to, jak si odborníci vysvětlují původ jména. Nemá to nic společného s erotickou romantikou skladby skupiny Yo-Yo Band, ale spíše jde o to, že zde působil zlý duch či démon – dehna. Odtud tedy Dehnice a později Dejvice.
Za další písemnou zmínkou se pak musíme vydat do roku 1320, kdy se král Jan Lucemburský zasloužil o částečnou směnu pozemků, po které část Dejvic připadla Svatovítskému probošství. Druhá část dnešních Dejvic pak i nadále patřila Vyšehradské kapitule.
Zajímavostí doby vlády Karla IV. je fakt, že císař stál před velkým dilematem, kde zřídit Nové Město pražské. Jedna z variant byla právě na místě dnešních Dejvic, nakonec zvítězila ale ta možnost, kterou známe dodnes.
Situace s dvojím vlastnictvím Dejvic pokračovala i během husitských válek i třicetiletého konfliktu v 17. století. Tehdy byl tamní dvůr proboštů velmi poničen, ale poměrně rychle se dočkal nákladných oprav.
K velkému rozvoji došlo na konci 18. století a hlavně o sto let později, kdy se k Dejvicím připojila usedlost Hadovka.
První ryze městská zástavba se začíná objevovat počátkem 20. století v lokalitě Bruska. Obrovský boom však přichází až s rokem 1922, kdy došlo k připojení k Velké Praze. Tou dobou dochází k velkému stavebnímu rozvoji, kdy se dnešní Vítězné náměstí ve svém kulatém půdorysu stává základem nové rozvíjející se městské čtvrti. Autorem projektu byl architekt Antonín Engel. Do Dejvic začíná směřovat jak tramvajová, tak i trolejbusová doprava. Urbanismus kulatého náměstí nese své ovoce a do všech stran z něj vybíhají městské bulváry. Jeden směřuje k samotnému hradu, druhý k letišti a třetí do Podbaby. Na jeho konci v 50. letech 20. století vyrůstá hotel International, který reprezentuje nejkrystaličtější podobu socialistického realismu.
Dnes jsou Dejvice v podstatě nejdražší městkou částí s velmi lukrativními plochami na bydlení. Ty se nacházejí hlavně v oblasti Ořechovky a Hanspaulky. Dejvice jsou také místem s nejhustším zastoupením zahraničních zastupitelských úřadů a také centrem vysokých škol, mezi kterými vévodí hlavně kampus ČVUT.
Jen málokterá městská část má tak bohatou a dlouhou historii jako Břevnov. První zmínku o něm najdeme už v 10. století. A samozřejmě všechno se točilo kolem Břevnovského kláštera, který je nejstarším českým mužským klášterem. Založili ho v roce 993 kníže Boleslav II. a pražský biskup Vojtěch, kteří se náhodně sešli u zdejšího pramene Vojtěška, údajně zázračného. Klášter osídlila skupina benediktinů, kteří přišli z dolnobavorského kláštera Niederaltaich.
Dnes si v souvislosti s břevnovským klášterem připomínáme řadu zajímavostí. Patří mezi ně fakt, že se jedná o nejstarší písemně doložené místo, kde se v Čechách začalo vařit pivo. A pivo se i dnes vaří ve zdejším klášterním pivovaru.
U příležitosti 1000. výročí vzniku povýšil papež Jan Pavel II. tuto národní kulturní památku – Baziliku svaté Markéty na basiliku minor a zdejší opatství na arciopatství.
V dějinách kláštera však nebyly jen světlé okamžiky. K těm nejtemnějším patří skutečnost, že v dobách husitských válek byl kostel s klášterem velmi poničen a například ostatky svatého Vintíře byly husity vytaženy z hrobu a zneuctěny. Proto se tu dnes nachází místo hrobu svatého Vintíře jen prázdný kenotaf.
Kolem kláštera v nejstarších dějinách Břevnova začala pomalu vznikat malá osada, která se postupně měnila na nenápadnou malou obec. Ještě dřív se tu nacházelo velké množství zemědělských usedlostí se zahradami, sady a vinicemi.
Tato stará zástavba se bohužel do dnešního dne téměř nedochovala, protože 20. století bylo pro starou zástavbu Břevnova učiněné peklo.
Ještě ale než k tomu došlo, musíme se zastavit u data 27. dubna 1907, kdy dorazil na návštěvu Břevnova sám císař František Josef I. Legenda vypráví, že tu měl slavnostní projev, na jehož konci řekl, a jelikož česky příliš mnoho dobře neuměl, že děkuje za srdečné přijetí městem Břevnovem. Toho velmi pohotově využil tehdejší starosta obce, vzal si od něj slovo a prý poděkoval za povýšení mezi města. A protože se císařská slova musela brát vždy vážně a císař pán nikdy nepopíral, co vypustil z úst, tak se údajně toho dne stal Břevnov podle legendy zcela omylem a přeřeknutím regulérním českým městem.
Ať už to bylo jakkoliv, samostatným městem zůstal Břevnov až do roku 1922, kdy došlo k jeho splynutí s Prahou.
V tu dobu dochází k velkému stavebnímu rozvoji, zahrady se pomalují vymazávají z mapy, jsou rozděleny na stavební parcely a rostou nové domy.
I když dochází k rozvoji stavební činnosti, přesto si v oblasti takzvaných Střešoviček a Tejnky zachovává Břevnov svůj malebný ráz. Všechno ale zhatí 50. léta 20. století a časy pozdější. Jako by na protest církvi jsou namalovány plány na čtyřproudovou komunikaci v těsné blízkosti Břevnovského kláštera. Odnese to jedna z klášterních zdí, zahrada a brána a pro pražské řidiče vzniká zárodek dnešní velmi potřebné ulice Patočkovy.
Hyzdění Břevnova však pokračuje dál. Malebné vesnické domky v těsné blízkosti areálu kláštera jdou brzy k zemi a na jejich místě vzniká sídliště. Od obyvatel dostává hanlivý pejorativní název Na Pendreku nebo Sídliště Obušek. Důvodem je fakt, že toto sídliště stavěli vězni pro své bachaře. Paradoxně ještě více vynikla bizarnost celé situace, když uprostřed panelového sídliště zůstal jediný pozůstatek po původní vesničce – miniaturní kaplička.
V areálu břevnovského kláštera se nachází hřbitov, který původně sloužil jen jako hřbitov řeholní, později se z něj stal občanský. Místo odpočinku zde nalezl například zpěvák Karel Kryl nebo první tiskový mluvčí Charty 77 Jan Patočka.
Břevnov dnes protíná takzvaná hájecká cesta, což je kapličková poutní trasa vedoucí od pražské Lorety až ke klášteru v Hájku.
Tato městská část je známá řadou unikátních a historicky cenných budov. Kromě řady výjimečných vil se tu nachází například známý Hostinec U Kaštanu, kde byla roku 1878založena Českoslovanská sociálně demokratická strana. Určitě se tu o politice mluví i dnes, ale kromě pamětní desky tu spíš narazíte na hudební nadšence. Z bývalého hostince je dnes totiž věhlasný jazzový klub.
Za zmínku pak stojí také Hotel Pyramida, který byl zářící kometou československé architektury v 80. letech 20. století nebo strahovské stadiony, které ač mají v názvu něco jiného, leží v katastru Břevnova.
Na Břevnov nedala dopustit dlouhá řada slavných osobností, které tu našly domovy. K těm nejznámějším patřil filozof Jan Patočka, držitel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert, kytarový virtuos Lubomír Brabec, hudebník Milan Mejla Hlavsa nebo zpěvák Pavel Bobek.
Liboc je sice nevelká ale historická obec. Jelikož přímo přilehá ke katastru Břevnova, jsou vlastně jejich historie v mnohém totožné. První zmínka se také datuje už s koncem 10. století. Poklidný život sice částečně narušily husitské války, ale na druhou stranu k závažnějším škodám nedošlo.
Dnes najdeme na katastru této městské části skutečnou renesanční perlu. Jde o národní kulturní památku Letohrádek Hvězda. Ten je ikonickou pražskou stavbou díky svému netradičnímu půdorysu. Navíc okolní obora, která je stejnojmennou přírodní rezervací, dělá z lokality vděčné výletní místo nejen Pražanů, ale i návštěvníků metropole.
Ruku na srdce, původní význam Liboce je však už dávno tentam. Největší důležitosti pro Pražany přinesla druhá polovina 19. století, kdy do Liboce vyrážela řada pražských měšťanů za výlety a také si tu stavěla letní vily a sídla.
A jen tak pro zajímavost na závěr, městská část, která se připojila roku 1922 k Praze je ženského rodu. Tedy ta Liboc.
To Lysolaje se staly součástí Prahy až v roce 1968. Nemají ani tak dlouhou písemnou historii. První zmínka pochází až z roku 1225. Skutečná historie je však mnohem starší, protože skalní ostrohy nad řekou Vltavou a přilehlými údolími byly osídlovány už v pradávném období.
Když se však vrátíme k původní první historické zmínce, tak se v ní dozvíme, že oblast patřila Českému království, a tak se král Přemysl Otakar I. rozhodl Lysolaje věnovat kapli svatého Vojtěcha při Pražském hradu. A asi by stálo za to objasnit si poněkud netradiční název. Odborníci složitým rozborem a cestou do minulosti jazyka odvodili, že se původně jednalo o ves lidí, kteří štěkali jako lišky.
První zmínka o Nebušicích se datuje do roku 1273. Tehdy tato obec vydělávala peníze pro klášter premonstrátů na Strahově. Ves to byla zaslíbená vinařům, takže tu byla řada viničních usedlostí, stejně jako v okolí a zůstaly po nich dodnes místní názvy – Gabrielka, Šubrtka, Pachmanka, Truhlářka, Jenerálka či Rohovnička.
Od poloviny 19. století však začaly vinice mizet a s nimi i usedlosti. Buď byly zbořeny a nebo se přeměnily na obytná stavení. Ve 20. století dochází k rychle se rozvíjející vilové zástavbě, která logicky vyvrcholí připojením Nebušic k Praze. To se píše rok 1968.
Ještě o šest let později se připojuje k Praze Přední Kopanina. Tato městská část je právem pyšná na jednu z pražských rotund, které zůstaly zachovány. Ta zdejší se jmenuje svaté Máří Magdalény a pochází z první poloviny 12. století.
Velmi zajímavým místem je zdejší opukový lom, který je i stejnojmennou přírodní rezervací. Nejenže tu můžeme sledovat odkryté geologické profily, ale také se nacházíme na místě, které dalo starověké a středověké Praze velké množství stavebního materiálu.
Z ryze současných zajímavostí, na které můžeme v Přední Kopanině narazit, je zdejší hospodský orloj v restauraci U Housliček. Je to oficiálně nejmenší český orloj, který rozhodně stojí za vidění.
Než se rozpovídáme o další městské části Ruzyni, je potřeba si udělat malou jazykovou vsuvku. Podoba názvu této čtvrti měla v průběhu historie řadu podob. V roce 993 se objevuje v písemných materiálech název Ruzen, v II. polovině 13. století se pak můžeme setkat s variantou Ruzin. Na konci 18. století se objevuje název Russině a v roce 1854 narazíme na úřední název Ruzín. Poslední změna, která se drží až do dnešních dnů, tedy Ruzyně, se objevuje poprvé v roce 1886.
A teď se zeptáme na rovinu: Ruzyň nebo Ruzyně? Tak tady to tak jednoduché není. V češtině totiž existuje několik podstatných jmen ženského rodu, které kolísají mezi vzory růže a píseň. Typickým příkladem je nevlastní slovo kuchyň a varianta kuchyně; ve vlastních jménech se s tím ještě setkáváme například u názvu města Bechyně/Bechyň.
A teď už k té historii. Ruzyně dlouho patřila břevnovskému klášteru; v husitských dobách si ji však znárodnili Pražané a přidali ji k purkrabským statkům, kde se Ruzyně nacházela až do konce 18. století.
Na katastrálním území Ruzyně se nachází i bojiště bitvy, která změnila radikálně české dějiny – jde o bojiště na Bílé Hoře. Čeští stavové zde přišli o svoje sny, že na trůn dosedne vladař české národnosti. Místo je dnes národní kulturní památkou.
Ve 30. letech 20. století zde vyrostly dvě ikonické stavby Prahy. Od roku 1937 máme Ruzyni spojenou s voláním dálek a nádhernými cestami za dobrodružstvím – bylo zde totiž postaveno klíčové pražské a československé letiště.
Druhá, o rok starší stavba, naopak na dlouhá léta cestování zastavuje. Už v roce 1936 byla otevřena zdejší věznice. Zajímavostí je, že původně se jednalo o budovu cukrovaru a věž, o které si lidé myslí, že se jedná o klasickou strážní věž, je vlastně předělanou věží cukrovarnického vodojemu.
Pokud si chceme Ruzyni projít opravdu zevrubně, tak bychom neměli zapomenout na prohlídku Kubrova statku, který patří k nejstarším zemědělským usedlostem v Praze. Za zmínku stojí i, sice malý, ale jediný pražský toleranční, hřbitov. V souvislosti s funerálními záležitostmi je potřeba zmínit fakt, že ruzyňská lokalita na Dlouhé míli byla ve 20. letech 20. století vybrána, aby zde byl vystavěn jeden ze tří gigantických pražských hřbitovů. Nestalo se tak.
Druhá největší pražská městská část – Ruzyně má rozlohu 15 km2 a k Praze byla připojena v roce 1960.
Už v zakládací listině Břevnovského kláštera z roku 993 byla první zmínka o obci Řepy. Tehdy se však jednalo o Žepy. Název Ržep se objevuje poprvé v roce 1785.
V roce 1859 je slavnostně v Řepích otevřena novostavba kostela svaté Rodiny s klášterem v beuronském stylu. Jenže součástí kláštera se stává i ženská trestnice, kterou vedly zdejší boromejky. Tuto budovu ale paradoxně proslavil muž a navíc ten, který skutečně vyvolával hrůzu. Šlo o slavného loupežníka Václava Babínského, který se po odpykání trestu za loupeže a vraždy ponořil do klášterního života a stal se u boromejek zahradníkem. Sestry ho tu nechaly dožít a nakonec byl Václav Babínský pohřben na zdejším vězeňském hřbitově, ale jen zeď ho dělí od jeho oblíbených boromejek, které mají hrob na dosah. V dobách totality se do kláštera nastěhovala traktorová stanice a řádové sestry se mohly vrátit až po sametové revoluci.
V katastru Řep se nachází také národní kulturní památka Kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře.
Historie Sedlece šla ruku v ruce s historií Suchdola. Samotný Sedlec byl k Praze připojen už v roce 1922. Tisíc let před tím byl ale Sedlec, stejně jako Suchdol, založen Přemyslovci, aby strážil cestu z Prahy do Levého Hradce. Na konci 10. století ale Přemyslovci usoudili, že je pro ně držení Sedlece zbytečné, a tak ho odprodali klášteru Ostrovskému.
I potom pokračovala nadvláda církevní moci, jen se střídaly církevní řády. Ve 14. století vydělával Sedlec peníze pražskému probošství a do husitské revoluce strahovskému klášteru. Po husitských bouří správu převzalo Staré Město pražské.
Ze Sedlece pochází první pražský starosta F. V. Pštross, který se tehdy jako zdejší velkohospodář zasloužil o rozvoj lokality.
V 19. století zde dochází k významnému nárůstu průmyslové výroby a Sedlec se stává významným dělnickým centrem. Prim tu hraje cihlářská výroba, dodnes je zachována rekonstruovaná Hergetova cihelna.
V první polovině 20. století mnoho Pražanů nechce přijít o velký div, a tak v Sedleci končí řada výletů. Je tu totiž budova ve tvaru slona, která má uvnitř restauraci.
Největší zdejší podnik Sedlecké mrazírny vzniká v druhé polovině 20. století.
První písemná zmínka o Střešovicích pochází z roku 993 v zakládací listině Břevnovského kláštera. Tehdy se však o lokalitě hovoří jako Třešovicích.
Později dochází k významovému posunu, který se projevil i v jazykové oblasti. Původní Třešovice sloužily jako ostraha nedalekého Strahova a prostě ho střežily. Došlo tak k jazykové změně názvu na Střežovice a ještě pozdější na Střešovice.
Vlastní obec vznikla v 10. století, ale už před tím zde tři tisíce let žili lidé. Česká knížata věnovala lokalitu Střešovic Strahovskému klášteru a v jeho majetku se oblast až na malé výjimky udržela až do 20. století.
Rozhodně však nemůžeme v počátcích hovořit o jakékoliv soustředěné zástavbě. Střešovice jsou až do konce 18. století jen shlukem několika viničních domků, rozsáhlých sadů a vinic a jednoho kamenného statku. Změna přichází na konci 18. století, kdy prudce roste počet zaměstnanců Strahovského kláštera a je nutné je někam ubytovat. Vznikají tak první maličké domky, které se stanou základem dnešní zástavby.
Prvopočátky moderních Střešovic jsou pak spjaty i se dvěma prapředky dnešních středisek sociálních služeb. V roce 1899 je do této lokality z Prahy přemístěno Vincentinum, což byla opatrovna pro zdravotně postižené děti a o deset let později je postaveno Norbertinum. To název nese podle nedalekého kostela svatého Norberta, které sloužilo pro osiřelé děti a děti pracujících matek. Místo zde našly ratolesti ve věku od 4 do 6 let. Šlo tedy o jednu z prvních mateřských školek a jeslí.
V té době mají Střešovice pouhých 2500 obyvatel a jedinými průmyslovými odvětvími, kterým se tu daří, jsou cihelna, opukový lom a rukavičkářská dílna. Jsou součástí Smíchovského okresu a s Prahou nemají vůbec nic společného. To se všechno změní v roce 1922, kdy jsou připojeny k hlavnímu městu a začíná zde obrovský stavební rozvoj. Ten se nejprve projeví výstavbou vilové čtvrti Ořechovka, která je dodnes snad vůbec nejlukrativnějším a nejhonosnějším místem Prahy.
V roce 1938 je zahájena výstavba Masarykovy nemocnice, která se časem přemění na Vojenskou nemocnici.
Suchdol podobně jako sousední Sedlec založili Přemyslovci v průběhu 10. století. Jednalo se o vesnici, která se nacházela na cestě mezi důležitými správními místy knížectví, tedy mezi samotnou Prahou a Levým Hradcem.
Samotný Suchdol se rozkládá na kopci nad Vltavou, který vznikl hercynským vrásněním a vytvořil romantickou krajinu, kterou můžeme obdivovat dodnes.
Ale už dlouho před Přemyslovci se zde nacházelo lidské osídlení. Důkaz o tom podávají archeologické nálezy. Ty nejstarší pocházejí z období před 300 tisíci lety a jedná se o nálezy valounové industrie, tedy o velké kameny, které sloužily jako ohradní a ochranný materiál.
Mnohem mladší jsou pak nálezy z doby bronzové z časů únětické kultury. Na Kozích hřbetech se zase našly bronzové předměty knovízské kultury a přímo v Suchdole bronzový náramek z keltského pohřebiště.
Oblast, kterou protékal potok, který v létě vysychal (odtud název Suchdol) prodali Přemyslovci v 11. století bedektinům z kláštera Svatého Jiří a ti ho měli v držení až do husitských válek. Následně docházelo ke změnám církevních majitelů zdejšího panství, po kterých se dostaly na řadu i rody velkostatkářské, hlavně Sluzští a Budovcové.
Během třicetileté války došlo k totálnímu vyplenění oblasti a statek byl vypálen. V katastru Suchdola došlo i k menší bitvě, kterou svedla švédská vojska a císařští rejtaři. Krví tehdy nasákla zem na poli v lokalitě Na Rybářce.
Po skončení třicetileté války přišel mor a pak Suchdol koupili emauzští benediktini a těm patřil až do roku 1930. V druhé polovině 19. století se o rozkvět zdejšího panství postaral rod Brandejsů. Zůstal tu po nich Brandejsův statek a také jejich vstřícnost, když poskytli na svém dvoře ubytování Mikuláši Alšovi, který na skalách a kopcích kolem Suchodola vytvořil obrazy z malířského cyklu Vlast.
Suchdol je spojován s významnými školskými budovami. V první polovině 20. století zde vyrostla Masarykova škola, v její těsné blízkosti zakotvila Česká zemědělská univerzita a čtyři roky po sametové revoluci Olga Havlová slavnostně otevírala v Suchdole první bezbariérovou základní školu v České republice.
K nejslavnějším obyvatelům Suchdola patřil akademický malíř Jaroslav Šerých a také profesor Václav Žilka, jehož dcera herečka Veronika Žilková zde žije dodnes. Zajímavostí je, že právě v Suchdole, kde Vltava opouští katastr hlavního města, je nejnižší nadmořská výška pražské metropole. Jedná se o výšku 177 metrů nad mořem.
K připojení Suchdola k Praze došlo v roce 1968. Nejvíc se však Suchdol proslavil jako dějiště největší letecké katastrofy, která se udála na území České republiky.
Velmi starodávné osídlení má pražská část Veleslavín. Na místě zdejší cihelny bylo objeveno koncem 19. století pravěké keltské osídlení z doby laténské. Součástí tohoto hradiště bylo i velmi cenné pohřebiště s cennými nálezy včetně šperků.
Vznik středověké vsi s názvem Veleslavín je pak datován na přelom 10. a 11. století. První písemnou zmínku najdeme v zakládací listině břevnovského kláštera z roku 993.
Až do husitské doby v roce 1420 Veleslavín patřil břevnovskému klášteru, pak se stal majetkem měšťanů ze Starého Města.
Nejslavnějším zdejším rodákem je humanista Daniel Adam z Veleslavína. Součástí hlavního města se Veleslavín stal v roce 1922.
Vokovice byly připojeny k Praze také v roce 1922. První zmínka o nich je ale mnohem starší, sahá až do roku 1370. V té době Vokovice patři svatovítské kapitule.
Téměř likvidační byly pro zdejší dvůr husitské bouře. Šílenosti třicetileté války se naopak Vokovicím poměrně vyhnuly.
Málokdo si uvědomuje, že ve 20. letech 19. století byly ve Vokovicích a v nejbližším okolí provedeny rozsáhlé geologické průzkumy a právě tady byly otevřeny doly na železnou rudu a uhlí. Ty však dlouho neprosperovaly a zanikly už v druhé polovině 19. století.
V této části města sídlila v dobách socialismu Vysoká škola politická ÚV KSČ, kde bylo možné získat titul RSDr. Této škole se posměšně říkalo Vokovická Sorbonna nebo Rudá Sorbonna.
Dopravní dosažitelnost:
Auto: Prahou 6 prochází pár metrů dálnice D6 a D7. Najdeme zde však také část dálničního okruhu D0. Vzdálenosti Prahy 6 z českých měst: Pardubice (113 km), Jihlava (135 km), České Budějovice (153 km), Plzeň (87 km), Karlovy Vary (121 km), Ústí nad Labem (82 km), Liberec (114 km), Hradec Králové (118km).
Autobus: Nejvýznamnějším autobusovým nádražím je Hradčanská. Odtud můžeme autobusy vyrazit do Žatce, Karlových Varů, Chomutova, Mostu, Litvínova, Potůčků, Kryr a na Boží Dar. Další významné nádraží se nachází na Veleslavíně. Odsud se jezdí do Kladna, Loun, Slaného či Koleče.
Vlak: V tomto městském obvodu najdeme dvě důležité železniční tratě. Na sever podél Vltavy vede železnice, která je součástí tzv. Berlínského koridoru. Hlavní nádraží šestého městského pražského obvodu je nádraží Praha-Podbaba. Odsud nás vlaky dovezou do těchto konečných stanic: Děčín, Kralupy nad Vltavou, Louny a Roztoky nad Labem. Druhá z tratí je méně frekventovaná a vede vlaky směrem do západní části Středních Čech. Stěžejní je v tomto případě nádraží Praha-Dejvice. Odtud nás vlaky dovezou do těchto konečných stanic: Kladno, Kralupy nad Vltavou, Středokluky a Rakovník.
Metro: Prahu 6 obsluhuje linka A pražského metra. V městském obvodu najdeme stanice Hradčanská, Dejvická, Bořislavka, Nádraží Veleslavín a Petřiny.
★★★★★ - Národní kulturní památka Bazilika svaté Markéty, Praha 6:
Jde o vrcholné dílo českého baroka, které vzniklo v letech 1708-35. Stavba vznikla podle návrhu Kryštofa Dientzenhofera. V jednolodní bazilice najdeme Oltářní obrazy Petra Brandla. V podzemí kostela se nachází předrománská krypta pocházející z roku 1040, která je jednou z nejcennějších staveb předrománského období u nás. Velmi cenná je také vstupní brána do samotného kláštera, která je dílem Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Zachycuje svatého Benedikta a je o pět let mladší než samotná bazilika. Nejcennějšími uměleckými předměty uvnitř baziliky je dřevěná pozlacená socha patronky chrámu. Tato socha je dílem lužického sochaře Matěje Václava Jäckela. Za prohlídku jistě stojí i zdejší rokokový relikviář. Jeho obsahem je ramenní kost svaté Markéty Antiochijské. Ta byla uctívána jako patronka deště a dobré úrody a každý rok se právě sem konala pouť s procesím. Bazilika nabízí k stříbrný gotický plenář svaté Markéty, v něm je uložena její pažní kost. Toto mistrovské dílo českého klenotnictví je vlastně dubovou deskou o rozměrech zhruba 35 x 35 centimetrů pobité stříbrným zlaceným plechem a zabudovanými 23 drahokamy. Na plenáři najdeme potom dalších 14 imitací drahých kamenů. Tento předmět se však nachází v trezoru.
Poloha: 50.0846975N, 14.3563814E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Břevnovský klášter (360 m)
Vlaková zastávka: Praha-Veleslavín (1,6 km)
★★★★★ - Národní kulturní památka Klášter benediktinů Břevnov, Praha 6:
Nejstarší český klášter založený v roce 993 knížetem Boleslavem II. a pražským biskupem Vojtěchem. Od počátku existence kláštera zde sídlí benediktinská komunita, která přišla na Břevnov z dolnobavorského kláštera Niederaltich. Zároveň je také Břevnovský klášter nejstarším místem České republiky, kde se prokazatelně a doložitelně vařilo pivo. První představeným kláštera byl Anastasius (Astrik). Významné místo v historii patří opatu Meinhardovi, který zde nechal v polovině 11. století postavit románskou baziliku svatého Benedikta a Vojtěcha. Další významný opat Bavor z Nečtin nechal na začátku 14. století církevní budovu přestavět na kostel svaté Markéty. Úpadek přišel s dobou husitství, kdy byl celý klášter vážně poničen. Tehdy zdejší mniši odešli do kláštera v Broumově. Zničená stavba dlouho zůstávala v rozvalinách a k obnově kláštera došlo až v polovině 16. století. Následně tu vyrostla barokní perla, vystavěná podle plánů Kryštofa Dientzenhofera. Jenže další válečné tažení – pruské obléhání Prahy v roce 1757 – udělalo z kláštera stáj a lazaret. Štěstím Břevnovského kláštera byl fakt, že unikl reformám Josefa II. Důvod byl prostý, samotný klášter se velmi podílel na vysokoškolské reformaci a byl základním kamenem právnického a kněžského vzdělání v českých zemích. Přesto přichází doba úpadku. O renesanci se pokoušejí od 30. let 20. století mniši z belgického Chevetogne. V té době se stává převorem Anastáz Opasek. Jenže v 50. letech je Opasek uvězněn, klášter rozpuštěn a mniši jsou deportováni. Stěhuje se sem jak Státní bezpečnost, tak i archiv ministerstva vnitra. K návratu k církevnímu využití se budovy vrací až po sametové revoluci. Tehdy je celý areál zrekonstruován, a to zvláště s přispěním německých financí. V roce 1997 ho navštíví tehdejší papež Jan Pavel II. Dnes tu žije třináct mnichů.
Poloha: 50.0851269N, 14.3567703E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Břevnovský klášter (390 m)
Vlaková zastávka: Praha-Veleslavín (1,7 km)
GALERIE: BŘEVNOVSKÝ KLÁŠTER
★★★★ - Národní kulturní památka Břevnovská klášterní zahrada, Praha 6:
Jde o barokní zahradu se zajímavými stromy a různými typy využití. Její základní rozdělení je na spodní a vrchní sad. Spodní zahrada je přístupná jen ve dne, v době otevření kláštera, vrchní zahrada je otevřená nonstop. Součástí spodní části je také Pavilon Vojtěška, habrová alej nebo oranžerie. Dnešní podoba zahrady vznikla v době barokních přestaveb klášterního areálu. Součástí zahrady je na východní straně i gloriet Josefka.
Poloha: 50.0867486N, 14.3575322E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Břevnovský klášter (0,9 km)
Vlaková zastávka: Praha-Veleslavín (1,5 km)
GALERIE: KLÁŠTERNÍ ZAHRADA
★★★★ - Národní kulturní památka Oranžerie břevnovského kláštera, Praha 6:
Barokní oranžerie vyrostla podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera ve 30. letech 18. století. Sloužilo pro pěstování subtropických rostlin, ovoce a zeleniny. Po II. světové válce byla v havarijním stavu, k obnově došlo až na počátku 21. století. Dnes oranžerie slouží jako výstavní prostor.
Poloha: 50.0860247N, 14.3564528E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Břevnovský klášter (0,6 km)
Vlaková zastávka: Praha-Veleslavín (1,6 km)
GALERIE: KLÁŠTERNÍ ORANŽERIE
★★★★ - Národní kulturní památka Pavilon a Pramen Vojtěška, Praha 6:
Pramen potoka Brusnice. Jde o místo, kde se údajně setkal biskup Vojtěch s knížetem Boleslavem, který byl právě na lovu. Oba muži se dohodli, že na tomto místě vystavějí Břevnovský klášter. Údajně je zdejší voda léčivá a zázračná. Každopádně právě toto místo bylo v minulosti cílem náboženských poutí.
Poloha: 50.0855469N, 14.3551842E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Břevnovský klášter (0,6 km)
Vlaková zastávka: Praha-Veleslavín (1,5 km)
★★★★ - Rothmayerova vila, Praha 6:
Architekt Otto Rothmayer si nechal postavit budovu podle svého návrhu v roce 1928. Nechal se inspirovat slavnou vilou Stadion postavenou krátce předtím Josipem Plečnikem v Lublani. Rothmayerova vila se záhy stala centrem neformálního kulturního života, kdy se tu scházeli čelní představitelé literatury, malířství nebo fotografie. Svá vrcholná díla v zahradě vytvořil i fotograf Josef Sudek. Vila je přístupná po předchozí telefonní domluvě.
Poloha: 50.0912400N, 14.3642550E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Vojenská nemocnice (370 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (3 km)
GALERIE: ROTHMAYEROVA VILA
★★★★ - Buk na Břevnově, Praha 6:
Jedná se o jeden z nejkrásnějších českých buků. Jeho obrovskou devizou jsou viditelné kořenové náběhy. Buk byl totiž zasazen na vrch terénního valu a jeho kořeny se pnou po kaskádě terénu jako hadi. Strom je vysoký jen čtrnáct metrů přesto patří právem k nejvýznamnějším pražským stromům.
Poloha: 50.0827956N, 14.3824964E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Malovanka (420 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,6 km)
GALERIE: BUK NA BŘEVNOVĚ
★★★★ - Vesnická památková zóna Střešovičky, Praha 6:
Jedno z nejzachovalejších vesnických uskupení domů v celé Praze. Jde v podstatě o bývalou dělnickou kolonii, která se vyznačuje velmi malými domky, které jsou přímo nalepené na pískovcových skalách. Samotná rozloha památkové zóny je malá, jde jen o několik krátkých bloků, které se rozkládají kolem páteřní komunikace Ve Střešovičkách.
Poloha: 50.0890467N, 14.3718325E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Kajetánka (460 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,6 km)
GALERIE: STŘEŠOVIČKY
★★★★ - Městská památková zóna Praha – Tejnka, Praha 6:
Jde o nejzachovalejší původní vesnickou výstavbu na Břevnově. Její historie spadá až do středověku, kdy tu vznikl poplužní dvůr, který sloužil nedalekému Břevnovskému klášteru. V osamoceném ohnisku je zde stále zachována původní vesnická výstavba, ale velmi intenzivně se na ní tlačí moderní výstavba, která ji silně znehodnocuje.
Poloha: 50.0825431N, 14.3741539E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Televizní věž (0,6 km)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (3,1 km)
★★★ - Plastika Ocelový běžec, Praha 6:
Moderní zajímavé dílo vyrostlo jako součást parku Ladronka. Jde o dílo sochaře Michala Gabriela. Váží dvě a půl tuny a je zhotoveno z ocelových plátů. Ty vytváří zajímavé vrstvy, které velmi netradičně odrážejí jak sluneční tak umělé paprsky.
Poloha: 50.0791197N, 14.3472661E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Vypich (190 m)
Vlaková zastávka: Praha-Veleslavín (2,2 km)
★★★ - Břevnovský hřbitov, Praha 6:
Byl založen v 18. století a sloužil jako pohřebiště řeholníků břevnovského kláštera. Později se rozšířil i o občanský hřbitov. Na hřbitově najdeme hroby například signatáře Charty 77 Jana Patočky, Ivana Medka nebo Karla Kryla.
Poloha: 50.0857625N, 14.3517750E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Břevnovský klášter (0,7 km)
Vlaková zastávka: Praha-Veleslavín (1,5 km)
★★★ - Vila Tomia Okamury (Nad Tejnkou 2503/9a), Praha 6:
Dílo vytvořil švýcarský architekt Christian Kerez. Luxusní sídlo v ceně 20 milionů korun bylo dokončeno v roce 2021 na ploše větší než 430 metrů čtverečních. Jedná se o soubor dvaceti tubusů s mnoha ložnicemi, obývacími pokoji, pracovnami a koupelnami. Budova je vytvořena pouze z režného zdiva s verandami na vrcholech jednotlivých tubusů. Typem budova sice ne zcela zapadá do zástavby Břevnova, přesto se jedná o unikátní architektonické dílo. Posměšně se nazývá Takešiho hrad.
Poloha: 50.0819419N, 14.3732614E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Televizní věž (260 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (3,1 km)
GALERIE: VILA TOMIA OKAMURY
★★★ - Usedlost zámeček Kajetánka, Praha 6:
Původní viniční usedlost se přeměnila z popudu Bernarda Ignáce Martinice. Ten ji změnil na malou budovu kláštera, ke které patřila i nedaleká kaple Panny Marie Altöttingské. Obojí bylo svěřeno do rukou mnišskému řádu kajetánů. Na zámek se stavba změnila na konci 18. století, kdy se dostala do rukou Jana Henneta. Největší rozmach zaznamenala za vlády Kouniců, kdy byla kolem zřízena anglická zahrada. Za socialistické éry se z budovy stal dům pionýrů a mládeže. Dnes tu najdeme restaurační zařízení.
Poloha: 50.0879564N, 14.3736719E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Kajetánka (320 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,7 km)
★★★ - Kaple Panny Marie Altöttinské, Praha 6:
Kaple vyrostla až po třicetileté válce. Stavební vzor našla budova v bavorském městě Altöttingu. Církevní stavba se stala velmi brzy oblíbenou a mezi její návštěvníky, kteří se zúčastnili zdejších procesí patřil i císař Leopold I., císařovna Eleanora, což byla jeho manželka a také Maxmilián II. Emanuel, který byl bavorským kurfiřtem. V hrobce pod kaplí je uložena část srdce zakladatele kaple Bernard Ignáce Martinice. Jenže pak už kapli čekaly jen časy nehezké. Na konci 18. století byla odsvěcena a přecházela z jedněch rukou do druhých. Za vlády Kouniců nejvíce utrpěla, když se jí na začátku 19. století rozhodla hraběnka Pavlína Kounicová zbourat. Zůstala z ní jen část, tedy osmiboká věž, kterou můžeme spatřit dodnes.
Poloha: 50.0876444N, 14.3755381E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Kajetánka (440 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,5 km)
★★★ - Větrný mlýn Větrník, Praha 6:
Jediná stavba svého druhu na území Prahy. Větrný mlýn v této lokalitě stával už v roce 1277 a podle historických záznamů mlel obilí až do roku 1722. Mlýn byl součástí hospodářských staveb Břevnovského kláštera. Dnes po důkladné rekonstrukci slouží jako restaurace a penzion.
Poloha: 50.0881300N, 14.3512597E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Koleje Větrník (90 m)
Vlaková zastávka: Praha-Veleslavín (1 km)
★★ - Strahovský stadion, Praha 6:
Rozlohou největší stadion světa. Pojme až 250 tisíc diváků. Jeho dny se však zdají být sečteny. I když jsou betonové tribuny zapsány mezi kulturní památky stavba i nadále velmi chátrá a jen těžko se pro ní hledá využití. Dokonce se uvažuje i o tom, že v betonových ochozech by mohly vzniknout startovací byty. Každopádně však má Strahovský stadion za sebou i svoji negativní a nepříjemnou minulost, kdy se v poválečných letech stal největším internačním táborem pro odsunuté Němce.
Poloha: 50.0805508N, 14.3879156E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Koleje Strahov (80 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (3,1 km)
GALERIE: STADION STRAHOV
★★ - Stadion Evžena Rošického, Praha 6:
Nachází se v těsné blízkosti Strahovského stadionu. Jde o místo, kde se konají tradiční atletické závody a padlo mnoho rekordů. Stadion původně vznikl jako záložní seřadiště pro sousední velký Strahovský stadion. Dnes jsou na něm doma hlavně fotbalové celky. S kapacitou téměř dvacet tisíc návštěvníků se jedná o druhý největší fotbalový stadion v republice. 4. července 1999 zde Tomáš Dvořák vytvořil světový rekord v desetiboji. Rekord měl tehdy hodnotu 8994 bodů.
Poloha: 50.0802994N, 14.3836956E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Diskařská (480 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (3 km)
★★ - Rozhledna Šiška, Praha 6:
Vyrostla na pražské Ladronce a měří dvanáct metrů. Jde o rozhlednu vytvořenou ze staré cisterny. Stejně jako podobná díla v pražské botanické zahradě v Troji, i toto vzniklo v dílně sochaře Čestmíra Sušky.
Poloha: 50.0790800N, 14.3569486E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: U Ladronky (400 m)
Vlaková zastávka: Praha-Veleslavín (2,5 km)
★★ - Pamětní deska Jaroslava Seiferta (U Ladronky 133/23), Praha 6:
Pamětní desku najdeme na domě, kde jediný český laureát Nobelovy ceny za literaturu zemřel. Mistr básník, zde zemřel 10. ledna 1986 ve věku 85 let. Seifert patřil k nejuznávanějším českým spisovatelům historie, velmi intenzivně se však jeho tvorbu snažila znemožnit vládnoucí komunistická garnitura.
Poloha: 50.0813419N, 14.3670289E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Rozýnova (340 m)
Vlaková zastávka: Praha-Veleslavín (2,7 km)
★★ - Usedlost Šlajferka, Praha 6:
Historie této zemědělské usedlosti sahá až do 14. století. Tehdy patřila lokalita klášteru svatého Jiří na Pražském hradě. Jméno získala podle Adama Schleicherta, který zde hospodařil před třicetiletou válkou. Ta bohužel zdejší sady a vinice značně zpustošila. Dnešní historie se začala psát v roce 1922, kdy se Šlajferka dostala do rukou Kongregaci školských sester řádu svatého Františka. Za války zde však sídlili Němci, později budovu využíval národní výbor jako kanceláře. Po sametové revoluci se Šlajferka vrátila zpět řádu a ten zde zřídil charitní dům.
Poloha: 50.0882797N, 14.3780186E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Na Petynce (250 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,3 km)
★★ - Vincentínum, Praha 6:
Jedná se o jeden z mnoha rybníčku navlečených na potoce Brusnice. Kolem něho vyrostla na začátku 20. století budova, která sloužila jako pražské centrum pro mentálně postiženou mládež. Budova přestala fungovat svému účelu a je značně devastovaná jako i nedaleká usedlost Petynka.
Poloha:50.0880189N, 14.3764889E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Na Petynce (370 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,4 km)
★★ - Přírodní památka Střešovické skály, Praha 6: (bez fotografie)
Jde o pás pískovcových skal. Ty jsou geologicky i krajinářsky významné. Při procházce u jejich paty můžeme objevit řadu jeskyní a puklin. Na místě však biologové našli i řadu zajímavých rostlinných druhů.
Poloha: 50.0919550N, 14.3688664E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Baterie (110 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,7 km)
★ - I. kaple hájecké cesty, Praha 6:
Jedná se o první kapli, která vyrostla na cestě od Lorety do kláštera v Hájku. Postavena byla v letech 1720-26 na náklady pražského arcibiskupa Františka Ferdinanda hraběte Khüenburga. Jedná se o jednu z mála kapliček, ve které zůstaly ještě fragmenty původní vnitřní výmalby. Nachází se nedaleko tramvajové zastávky Malovanka v těsné blízkosti hotelu Pyramida.
Poloha: 50.0852803N, 14.3815094E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Malovanka (80 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,4 km)
★ - III. kaple hájecké cesty, Praha 6:
Zachovala se v ulici U Ladronky. Donátorem této kaple byl hrabě Antonín Jan Nostic. Přímo naproti ní stojí dům, ve kterém zemřel držitel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert.
Poloha: 50.0814842N, 14.3667144E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Rozýnova (380 m)
Vlaková zastávka: Praha-Veleslavín (2,7 km)
★ - IV. kaple hájecké cesty, Praha 6:
Dominuje parku Ladronka. Tato kaple vyrostla za podpory hraběte Josefa Valdštýna, který byl nejvyšším maršálkem českého království. Vznikl celé poutní hájecké cesty je datován 20. lety 18. století.
Poloha: 50.0792556N, 14.3579050E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: U Ladronky (320 m)
Vlaková zastávka: Praha-Veleslavín (2,6 km)
★ - V. kaple hájecké cesty, Praha 6: (bez fotografie)
I tato kaple byla součástí hájecké poutní cesty. Vyrostla v blízkosti dnešní Kukulovy ulice a dnes je odříznuta od ostatních poměrně frekventovanou komunikací. Donátorem této stavby se stal královský místodržitel Jan Arnošt Antonín Schaffgotsch a jeho žena. Šestou kapli pak najdeme za nedalekým velkoobchodem společnosti Kaufland.
Poloha: 50.0776683N, 14.3474192E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Kukulova (320 m)
Vlaková zastávka: Praha-Veleslavín (2,5 km)
GALERIE: BŘEVNOVSKÉ POSTŘEHY
Výlet 1: Nevyčerpatelný odkaz Břevnovského kláštera, největší stadion světa na Strahově a krása břevnovských uliček (pěší)
Start: Praha-Břevnov, Tramvajová stanice Malovanka
Cíl: Praha-Břevnov, Tramvajová stanice Malovanka
Délka trasy: 15,1 km
Časová náročnost: 4:20 hodiny, bez prohlídky lokalit
Popis: Břevnov je velmi historická pražská část, jejíž historie se skutečně dotýká opravdových kořenů české státnosti. Břevnovský klášter je vůbec nejstarším českým klášterem, a proto mu budeme právem věnovat velkou pozornost. Kromě toho se objevují v Břevnově velmi zajímavé uličky, které si v ničem nezadají s krásou Zlaté uličky a o jejichž existenci nemají tušení třeba ani obyvatelé Prahy. Břevnov je ale moderní městskou částí, která se pyšní řadou zajímavých staveb. Ukážeme si proto i nejzajímavější moderní architekturu, ale nezapomeneme ani na architekturu, která už vstoupila do učebnic, proto se na chvíli zastavíme u Rothmayerovy vily.
Vhodnost: Znovu nás čeká typicky městská procházka. Musíme při ní dbát zvýšené ostražitosti na dopravní ruch a poměrně frekventované silnice, i když na druhou stranu v areálu Břevnovského kláštera se můžeme ponořit do absolutního klidu. Nejvyššího bodu dosáhneme při prohlídce hájeckých kaplí v lokalitě na Vypichu, kde se dostaneme do výšky 375 metrů nad mořem. Nejníže budeme naopak v blízkosti rybníčku Vincentinum, kde naměříme výšku jen 277 metrů nad mořem. Celkové převýšení výletu je 203 metrů a procházka je zařazena ve třetím náročnostním koši.
Zastávky:
Praha-Břevnov, Strahovský stadion (1,1 km) – Praha-Břevnov, Stadion Evžena Rošického (1,8 km) – Praha-Břevnov, Buk na Břevnově (2,2 km) - Praha-Břevnov, Městská památková zona Praha-Tejnka (2,9 km) – Praha-Břevnov, Vila Tomia Okamury (3,2 km) – Praha-Břevnov, Pamětní deska Jaroslava Seiferta (3,7 km) – Praha-Břevnov, III. Kaple hájecké cesty (3,75 km) – Praha-Břevnov, IV. kaple Hájecké cesty (4,5 km) – Praha-Břevnov, Rozhledna Šiška (4,6 km) – Praha-Břevnov, Plastika Ocelový běžec (5,3 km) – Praha-Břevnov, V. Kaple hájecké cesty (5,5 km) – Praha-Břevnov, VI. Kaple hájecké cesty (6,3 km) – Praha-Břevnov, Větrný mlýn Větrník (8,2 km) – Praha-Břevnov, Hřbitov Břevnov (8,7 km) – Praha-Břevnov, Národní kulturní památka Bazilika svaté Markéty (9,2 km) – Praha-Břevnov, Národní kulturní památka Klášter benediktinů Břevnov (9,6 km) – Praha-Břevnov, Národní kulturní památka Pramen a pavilon Vojtěška (10,4 km) – Praha-Břevnov, Národní kulturní památka Oranžerie Břevnovského kláštera (10,6 km) – Praha-Břevnov, Národní kulturní památka Břevnovská klášterní zahrada (11,1 km) – Praha-Břevnov, Rothmayerova vila (12,2 km) – Praha-Břevnov, Přírodní památka Střešovické skály (12,8 km) – Praha-Břevnov, Vesnická památková rezervace Střešovičky (13,7 km) - Praha-Břevnov, Zámeček Kajetánka (14 km) – Praha-Břevnov, Kaple Panny Marie Altöttinské (14,3 km) – Praha-Břevnov, Vincentinum (14,4 km) – Praha-Břevnov, Usedlost Šlajferka (14,5 km) – Praha-Břevnov, I. kaple hájecké cesty (15 km)
Comentários